Jak už to tak bývá, co vás baví, utíká gepardím tempem, ale co je nudné, to se vleče jako šnek. Já si užívám toho prvního, jenže vidina pouhých 2 měsíců a hromady práce, která mě tu ještě čeká. Tak si říkám, proč jsem si ten pobyt tady nenaplánovala rovnou na půl roku?!
Za poslední měsíc se toho stalo a nestalo docela dost. Kromě práce v kanceláři jako je pravidelné psaní reportů a odesílání dalších dokumentů do kanceláře Charity Praha v Praze a také do kanceláře UCDT v Kampale, jsem si užívala opět i nějakého toho volna, konkrétně o víkendech. Na konci dubna jsme se rozloučili s další dobrovolnicí, tudíž jsem tu teď z dobrovolníků sama. Z Kampaly jsem se vrátila do Nebbi, kde zrovna probíhal Peace week, což byl týden workshopů, diskuzí a mší pro všechny lidi z Nebbi a okolí. Já jsem se tohoto týdne nezúčastnila, jelikož jsem měla dost práce, ačkoliv stejně jsem toho moc neudělala, jelikož všichni z Caritas měli volno, tudíž generátor fungoval jen sporadicky asi jen den nebo dva a to na pár hodin. I přesto jsem ti tento týden užila, jelikož přijeli moji známý z Caritas Arua, takže jsme vyrazili v polovině týdne na diskotéku, což nebyl zrovna dobrý nápad, jelikož se druhý den vstávalo do práce.
Po peace weeku jsem se snažila vymyslet téma své Absolventské a Bakalářské práce. Jenže, jak je mou „skvělou“ vlastností, nejsem si stoprocentně jistá, že mě zrovna tahle témata budou bavit, tudíž stále tápu a přemýšlím a hodnotím a nevím…Pořád mě tak nějak láká myšlenka nějak přispět ke zlepšení situace seniorů tady v Ugandě, jelikož mi přijde, že všichni si pod pojmem Afrika představí jen problémy dětí, ale nikdo nevidí, že tu je také spousta starých lidí, kterým nikdo nepomáhá…No uvidíme, jak to bude a co vymyslím, do 11. Června času dost :-D.
Právě díky vymýšlení témat jsem se dostala do veřejné knihovny tady v Nebbi. Jasně, nečekala jsem nic moc extra, ale stejně mě to docela překvapilo. V docela velkém komplexu budov, byla knihovna jednou z těch menších. Návštěvníci se zapsali do knihy příchodů a odchodů a mohli se pustit do čtení. V knihovně bylo asi tak 10 regálů plných knih a uprostřed místnosti obrovský stůl přeplněný ledabyle pohozenými knihami bez ladu a skladu. Regály byly tak nějak „roztříděny“ podle témat, ale k některým jsem se ani nedostala, jelikož před nimi byl obsazený stůl studenty, kteří se patrně připravovali na zkoušky, tak jsem je nechtěla rušit. Další věcí bylo stáří knih, nejnovější knihou byl překvapivě Harry Potter, ale co se týká odborné literatury, většina knih kolem roku 1990. Což se mi moc nehodilo. Každopádně jsme knihovnu opouštěli asi po třech hodinách docela bez nadšení, se kterým jsme do ní vstoupili. Hned na to, jsme ve městě potkali jednoho pána, mohl mít tak kolem 60, který nás s kamarádem pozval na svou svatbu, kterou měl následující sobotu. Druhý den na to, jsem na svém stole v kanceláři našla pozvánku.
Takže minulý víkend jsem byla na další svatbě. Tentokrát klasické, pouze s jedním ženichem a nevěstou, v kostele. Bylo to pěkné, průvody k oltáři, vyslovení slibů věrnosti, předání prstýnků. A po mši následná recepce, které jsem se už ale nezúčastnila, jelikož jsem byla moc unavená z předchozího dne, kdy jsme byli opět na diskotéce, kterou tu beru jako takovou psychohygienu a relax z přeplněného pracovního týdne.
Minulý čtvrtek jsem také překročila hranice Ugandy a na pár minut jsem se ocitla v Demokratické republice Kongo. Není potřeba pas, pokud se jdete jen kousíček podívat. Náš charitní řidič, mi chtěl prostě ukázat hranice s Kongem, protože to nebylo moc daleko od cíle naší cesty do Paidhy, takže jsme překročili most a byli jsme v Kongu. Možná příště vyjde i nějaká delší cesta. Uvidíme, jak na tom budu s časem.
Včera jsem se vrátila z Kampaly, kde jsem byla jen na necelé dva dny, jelikož včerejšek byl poslední dne platnosti mých víz, tudíž jsem si jela je prodloužit. Co vím od dobrovolnic přede mnou. Existovaly tři možnosti. Buď vyjet za hranice Ugandy a po příjezdu zpět požádat o víza za 50$ cca 120.000 UGX. Nebo zajet do Gulu, zaplatit asi 50.000 UGX, počkat týden a pas se vrátil z Kampaly i s vízy. A poslední možnost je jet do Kampaly, počkat delší dobu, tak týden nebo dva, zaplatit 200.000 UGX ve formě Special Passu nebo tak něco. Já jsem ale nemohla čekat tak dlouho v Kampale, anebo v Gulu a ani moje finanční možnosti mi nedovolily odjet za hranice, tudíž jsem se zeptala svých kolegů tady v Caritas, jestli nemají někoho z příbuzných nebo známých na ministerstvu pro interní záležitosti, tedy ministerstvu, které má na starosti pasy a víza. Kupodivu to vyšlo. Tudíž pro ty z vás, kteří se v budoucnu chystáte do Ugandy například jako dobrovolní, tak víte, že existuje ještě 4. možnost, zeptat se někoho místního. Tento týden v úterý jsem jela do Kampaly, přišla na ministerstvo a za 10 minut jsem měla pas zpátky i s vízy na tři měsíce a pan úředník po mně nechtěl ani korunu, že prý můžu poděkovat svému kolegovi.
Dovolím si zmínit staré přísloví: „Líná huba, holé neštěstí.“ Aneb, pokud se nezeptáš, nic se nedozvíš…
Tento týden se většina mých spolužáků vrací domů z cest, tak tímto je všechny zdravím a doufám, že vrátí/vrátili v pořádku.
Žádné komentáře:
Okomentovat