Ale bohužel, nedá se nic dělat a za zhruba tři týdny se vracím zpátky do své rodné vlasti. Ale píšu sem hlavně proto, abyste si nemysleli, že se mi něco stalo nebo tak, prostě jsem si jen užívala dny, cestovala za přáteli, které jsem také chtěla osobně pozvat na svou goodbye party, která by měla být v Caritas Nebbi den před mým odjezdem do Kampaly, tedy v pátek 13. Července. Uvidíme, jak to vše dopadne, každopádně jsem ráda, že v té době už tu bude i další dobrovolnice, která tak bude mít možnost poznat všechny své budoucí kolegy a případně i kamarády.
Chci vám však tak nějak ve stručnosti popsat co se za ten předchozí měsíc a kousek, co jsem tu nepsala, stalo.
Chvíli poté, co jsem sem napsala svůj poslední příspěvek jsem prodělala opět malárii, ale tentokrát už pouze s malými příznaky, tudíž jsem jen brala léky a mohla normálně chodit do práce. Patrně si mé tělo už zvyklo :-D.
Někdy ke konci května jsem se konečně podívala k Albertovu jezeru, které se rozkládá na Severozápadě Ugandy a tvoří část hranic s Kongem. Jezero je to opravdu obrovské, ale z Nebbi to není moc daleko. Projely jsme se i na loďkách a udělali nějaké společné fotky. Pak jsme na pár hodin zůstali na piknik ve farnosti Panyimur.
 |
| Na projížďce lodí po Albertově jezeře |
Další víkend jsem už jela do Kampaly, kde jsem se rozhodla zůstat na „dovolenou“ až do soboty dalšího týdne, jelikož od čtvrtka nám začínal meeting s koordinátory a sociálními pracovníky, takže jsem spojila příjemné s užitečným. Ale stejně jsem si toho klidu moc neužila :-D.. Pendlovala jsem totiž mezi Kampalou a dalšími přilehlými městy s cílem navštívit kamarády a známé.
Nejdříve jsem se podívala do Mpigi, což je městečko asi 40 km od Kampaly, v kopcích s nádherným výhledem a kde se také nachází Institut sociálního rozvoje, kde studují moji kamarádi, jež byli v Caritas Nebbi na tříměsíční praxi v době, kdy jsem začínala.
Z Mpigi jsme se přes Kampalu přesunula do Buikwe, kde pracují a bydlí moji čeští kolegové z mise. Ubytování mají moc pěkné hned za Česko-ugandskou nemocnicí. Z Buikwe jsem se na bodaboda vydala k pramenům Nilu do města Jinja, což bylo také moc pěkné.
 |
| Kousek od pramenů Nilu |
Další den jsem cestovala zase zpátky do Kampaly, kde už jsem čekala na našeho sociálního pracovníka. Ve čtvrtek nám začal meeting, který se opravdu povedl, hlavně pak páteční návštěva projektů Charity Praha v Ugandě, jako je Česko-ugandská nemocnice v Buikwe, Technický institut sv. Karla Lwangy v Malonge a Základní škola sv. Jana Nepomuckého v Kitule.
 |
| děti ze Základní školy sv. Jana Nepomuckého v Kitule |
 | |
| Před branou Technického Institutu sv. Karla Lwangy v Malongwe |
Když jsem všechny tyto projekty viděla na vlastní oči, musím se přiznat, že jsem byla opravdu hrdá na to, že jsem Češka. Hlavně pak Základní škola v Kitule byla nádherná, plná malůvek na zdech. Po prohlídce jsme se vrátili do Kampaly a v sobotu v poledne jsme se vraceli do Nebbi. Schválně jsme vybrali autobus, který z Kampaly odjíždí v jednu, abychom byli v Nebbi za světla. Jenže bohužel měl autobus zpoždění a my jsem do Nebbi přijeli v noci, takže jsem si užila pár hodin strachu z toho, že se někde vybouráme, protože co si budeme povídat, doporučená rychlost 90 (nebo kolik je pro autobusy), se tu nedodržuje. A když jsem v květnu viděla následky jedné bouračky dvou autobusů, co se stala přes noc, tak to ještě více podpořilo mé hororové scénářům v mé hlavě. Ale dojeli jsme v pořádku.
Minulý týden byl trošku hektický, jelikož jsme poprvé pořádali workshopy pro sponzorované děti ze 4. až 7. ročníků základních škol. Workshop byl na téma hygiena a docela se povedl, hlavně pak scénky o různých nemocech, kdy děti měli předvádět jednu ze 4 nemocí ze špatné hygieny či kontaminované vody. Takže jsme viděli jak se dá nakazit tyfem, cholerou a nebo jak „získat“ bilharzii či tasemnici. Tyto workshopy jsme dělali dopoledne pro dívky a odpoledne pro kluky. Takže jsme byli tři dny v terénu.
 | |
| Po scénkách představujících různé nemoci, které si pro nás děti připravily, následovalo zapisování příčin, příznaků a způsobů prevence těchto nemocí na flipchart |
V pátek pak jsem se rozhodla navštívit pár přátel v Gulu. V sobotu jsem si zašla do salonu nechat si udělat africké copánky a tentokrát jsem odešla až po sedmi hodinách, ale zato s vážně kvalitně odvedenou prací. Mám za sebou dvě noci a copánky stále drží, tak doufám, že vydrží až do Čech. V Gulu jsem zůstala do neděle, kdy ráno po mši mě kamarádka zavedla na autobus, který se ale zrovna rozjel, takže mi jen poradila ať nasednu na boďáka a zkusím ten bus dohonit, což se také po půl kilometru, povedlo, když autobus zastavoval a nabíral nové lidi, ale bylo to docela vtipné, situace jako z Kobry 11 nebo nějakého takového akčního filmu :-D. A abych nezapoměla, jako o Velikonocích tak i minulý víkend jsem vařila:-D.Největším mým úspěchem bylo, že se mi povedly udělat bramboráky a rozpadlo se jich jen pár :-D.
 |
| Vlakové nádraží v Gulu, v horním patře je byt mojí kamarádky, kde jsem přespávala. Nádraží je nefunkční od dob, kdy v Gulu operovala Armáda Božího odporu v čele s Josephem Konym a dětskými vojáky |
 | |
| A tady je výsledek sedmihodinové práce kadeřnic a kadeřníka..nespočet barevných copánků :-D |
Žádné komentáře:
Okomentovat