Jak už to tak bývá, co vás baví, utíká gepardím tempem, ale co je nudné, to se vleče jako šnek. Já si užívám toho prvního, jenže vidina pouhých 2 měsíců a hromady práce, která mě tu ještě čeká. Tak si říkám, proč jsem si ten pobyt tady nenaplánovala rovnou na půl roku?!
Za poslední měsíc se toho stalo a nestalo docela dost. Kromě práce v kanceláři jako je pravidelné psaní reportů a odesílání dalších dokumentů do kanceláře Charity Praha v Praze a také do kanceláře UCDT v Kampale, jsem si užívala opět i nějakého toho volna, konkrétně o víkendech. Na konci dubna jsme se rozloučili s další dobrovolnicí, tudíž jsem tu teď z dobrovolníků sama. Z Kampaly jsem se vrátila do Nebbi, kde zrovna probíhal Peace week, což byl týden workshopů, diskuzí a mší pro všechny lidi z Nebbi a okolí. Já jsem se tohoto týdne nezúčastnila, jelikož jsem měla dost práce, ačkoliv stejně jsem toho moc neudělala, jelikož všichni z Caritas měli volno, tudíž generátor fungoval jen sporadicky asi jen den nebo dva a to na pár hodin. I přesto jsem ti tento týden užila, jelikož přijeli moji známý z Caritas Arua, takže jsme vyrazili v polovině týdne na diskotéku, což nebyl zrovna dobrý nápad, jelikož se druhý den vstávalo do práce.
Po peace weeku jsem se snažila vymyslet téma své Absolventské a Bakalářské práce. Jenže, jak je mou „skvělou“ vlastností, nejsem si stoprocentně jistá, že mě zrovna tahle témata budou bavit, tudíž stále tápu a přemýšlím a hodnotím a nevím…Pořád mě tak nějak láká myšlenka nějak přispět ke zlepšení situace seniorů tady v Ugandě, jelikož mi přijde, že všichni si pod pojmem Afrika představí jen problémy dětí, ale nikdo nevidí, že tu je také spousta starých lidí, kterým nikdo nepomáhá…No uvidíme, jak to bude a co vymyslím, do 11. Června času dost :-D.
Právě díky vymýšlení témat jsem se dostala do veřejné knihovny tady v Nebbi. Jasně, nečekala jsem nic moc extra, ale stejně mě to docela překvapilo. V docela velkém komplexu budov, byla knihovna jednou z těch menších. Návštěvníci se zapsali do knihy příchodů a odchodů a mohli se pustit do čtení. V knihovně bylo asi tak 10 regálů plných knih a uprostřed místnosti obrovský stůl přeplněný ledabyle pohozenými knihami bez ladu a skladu. Regály byly tak nějak „roztříděny“ podle témat, ale k některým jsem se ani nedostala, jelikož před nimi byl obsazený stůl studenty, kteří se patrně připravovali na zkoušky, tak jsem je nechtěla rušit. Další věcí bylo stáří knih, nejnovější knihou byl překvapivě Harry Potter, ale co se týká odborné literatury, většina knih kolem roku 1990. Což se mi moc nehodilo. Každopádně jsme knihovnu opouštěli asi po třech hodinách docela bez nadšení, se kterým jsme do ní vstoupili. Hned na to, jsme ve městě potkali jednoho pána, mohl mít tak kolem 60, který nás s kamarádem pozval na svou svatbu, kterou měl následující sobotu. Druhý den na to, jsem na svém stole v kanceláři našla pozvánku.
Takže minulý víkend jsem byla na další svatbě. Tentokrát klasické, pouze s jedním ženichem a nevěstou, v kostele. Bylo to pěkné, průvody k oltáři, vyslovení slibů věrnosti, předání prstýnků. A po mši následná recepce, které jsem se už ale nezúčastnila, jelikož jsem byla moc unavená z předchozího dne, kdy jsme byli opět na diskotéce, kterou tu beru jako takovou psychohygienu a relax z přeplněného pracovního týdne.
Minulý čtvrtek jsem také překročila hranice Ugandy a na pár minut jsem se ocitla v Demokratické republice Kongo. Není potřeba pas, pokud se jdete jen kousíček podívat. Náš charitní řidič, mi chtěl prostě ukázat hranice s Kongem, protože to nebylo moc daleko od cíle naší cesty do Paidhy, takže jsme překročili most a byli jsme v Kongu. Možná příště vyjde i nějaká delší cesta. Uvidíme, jak na tom budu s časem.
Včera jsem se vrátila z Kampaly, kde jsem byla jen na necelé dva dny, jelikož včerejšek byl poslední dne platnosti mých víz, tudíž jsem si jela je prodloužit. Co vím od dobrovolnic přede mnou. Existovaly tři možnosti. Buď vyjet za hranice Ugandy a po příjezdu zpět požádat o víza za 50$ cca 120.000 UGX. Nebo zajet do Gulu, zaplatit asi 50.000 UGX, počkat týden a pas se vrátil z Kampaly i s vízy. A poslední možnost je jet do Kampaly, počkat delší dobu, tak týden nebo dva, zaplatit 200.000 UGX ve formě Special Passu nebo tak něco. Já jsem ale nemohla čekat tak dlouho v Kampale, anebo v Gulu a ani moje finanční možnosti mi nedovolily odjet za hranice, tudíž jsem se zeptala svých kolegů tady v Caritas, jestli nemají někoho z příbuzných nebo známých na ministerstvu pro interní záležitosti, tedy ministerstvu, které má na starosti pasy a víza. Kupodivu to vyšlo. Tudíž pro ty z vás, kteří se v budoucnu chystáte do Ugandy například jako dobrovolní, tak víte, že existuje ještě 4. možnost, zeptat se někoho místního. Tento týden v úterý jsem jela do Kampaly, přišla na ministerstvo a za 10 minut jsem měla pas zpátky i s vízy na tři měsíce a pan úředník po mně nechtěl ani korunu, že prý můžu poděkovat svému kolegovi.
Dovolím si zmínit staré přísloví: „Líná huba, holé neštěstí.“ Aneb, pokud se nezeptáš, nic se nedozvíš…
Tento týden se většina mých spolužáků vrací domů z cest, tak tímto je všechny zdravím a doufám, že vrátí/vrátili v pořádku.
čtvrtek 17. května 2012
úterý 15. května 2012
pátek 11. května 2012
Hořkosladká Uganda
Kromě svateb a dalších slavností, kterých si Uganďané během roku užijí nespočet, se občas projeví i špatné stránky života tady. Jednou z nich je i Malárie. Tato nemoc, kterou způsobuje bodnutí od komára rodu Anopheles, krouží kolem ugandských obydlí a číhá na svou oběť velice často. Bohužel, převážně malé děti nejsou dostatečně odolné a mnohdy této nemoci podlehnou. Hlavně kvůli tomu, že jejich rodiče nemají dostatek peněz na to, převézt je do nemocnice, anebo jim alespoň zaplatit potřebné léky.
S touto nemocí mám své zkušenosti i já. Objevila se u mě docela nečekaně. Bylo to před měsícem v době, kdy jsem měla hlavu plnou všelijakých myšlenek na práci do školy a na svou praxi tady a moc jsem neodpočívala. Začalo to večer bolestmi zad, o kterých jsem si myslela, že jsou jen chvilkové. Avšak v noci se můj stav začal měnit, takže při každém nádechu jsem měla velké bolesti na hrudníku a na zádech. Kromě toho jsem ještě měla velkou horečku a zimnici, takže jsem si myslela, že mám zápal plic nebo tak něco, tudíž jsem si dala studený obklad a snažila se usnout. Ráno, když jsem šla na snídani, mi bylo ještě hůř a k tomu jsem byla strašně slabá a unavená, což u mě vážně nebývá zvykem. Když mě viděli fatheři, tak se rozhodli, že musím do nemocnice. Kolegové z Caritas vzali auto a vezli mě do nejlepší nemocnice tady v okolí do vesnice Angal, což bylo asi tak 20 km od Nebbi. V nemocnici jsem nejdřív sepsala se sestrou, jaké mám problémy, změřila mi tlak a teplotu, a potom jsem šla na prohlídku k doktorovi. Ten mi řekl, že je to pravděpodobně podle příznaků malárie a poslal mě na krevní testy. Ty probíhaly tak, že mi vzali krev z prstu, kterou káply do malinkého plastového testeru, a čekalo se, zda se objeví nějaká čárka či ne. Moje výsledky byly nejasné. Avšak doktor rozhodl, že jelikož jsem z Evropy, tudíž z oblasti ve které se malárie nevyskytuje, navíc s pocity na zvracení, že nemůže riskovat, poslat mě domů jen s nějakými léky, když ví, že u bělochů může být průběh nemoci velice těžký. Když mi následně sdělil, že budu pár dní v nemocnici, docela jsem se vyděsila. Přece jen, nemocnice v Africe, jak to asi může vypadat, navíc jsem byla dvakrát na návštěvě v nemocnici tady v Nebbi a v Gulu a nebyl to zrovna pěkný pohled. Velká místnost plná postelí s lidmi s různými onemocněními, tudíž kdo byl třeba na operaci s nohou, nebyl chráněn před jinými nemocemi.
Po chvilce čekání, které mi ale přišlo dlouhé jak týden, mě zavedli na pokoj. Měla jsem pokoj v privátním oddělení, tudíž pouze dvě postele na pokoji. Jedna, jak je tady v Ugandě zvykem, pro člověka, který pečuje o nemocného, tedy převážně někdo z příbuzenstva nebo kamarádů. A druhá pro mě. Navíc jsem dostala klíče od druhého pokoje, kde jsem měla sprchu a splachovací záchod. Což mě velmi příjemně překvapilo. Každopádně jsem byla unavená a zralá akorát tak do postele. Později přišla sestra s kanylou a kapačkou. Měla s sebou obří jehlu, kterou mi zapíchla do hřbetu ruky, takže to dost bolelo a pak mi k ní připevnila hadičku od kapačky s glukózou a chininem, který se tu ještě stále používá k léčbě malárie. Během dvou dnů jsem měla tři takové kapačky z toho jednu asi po dobu 3-4 hodin.
Sestry mě chodili kontrolovat několikrát denně, kvůli měření tlaku, teploty a medikaci. V životě jsem se tak nepotila jako tenkrát, kolikrát jsem si připadala, jako bych stála na dešti. Ale po těchto dvou dnech, když jsem dobrala poslední dávku, jsem si připadala zdravá, tudíž jsem se nechala propustit do domácí léčby. V sobotu odpoledne jsem tedy přijela zpátky do Nebbi s tím, že jsem dostala chinin v tabletách. A myslela jsem si, že jsem v pohodě.
Po večeři se můj stav ale začal zhoršovat. Měla jsem horečku, cítila jsem se opět malátná a unavená. Navíc jsem měla pocity na zvracení. Šla jsem si lehnout a čekala do desíti, kdy jsem si brala další léky. Jenže o několik hodin později jsem už běhala z postele na záchod a zpátky, a to nejen kvůli zvracení, které bylo snad jedno z nejbolestivějších v mém životě. Měla jsem vysokou horečku, zimnici a zalehlé uši. Takhle jsem přežívala až do poledne, kdy jsem střídavě spala a chodila na záchod. Venku bylo kolem 25-30 stupňů, ale já ležela v posteli v kalhotách, tričku, mikině, pod peřinou a stejně mi byla zima. Po obědě jsem poprosila naší kuchařku, aby mi pomohla se sbalit, zavolala jsem charitního řidiče a poprosila ho, zda by mně nevzal zpátky do nemocnice. Naše kuchařka mi slíbila, že tam bude celou dobu se mnou a bude se o mě starat.
V nemocnici mi řekli, že to není malárie, ale špatná snášenlivost chininu, tudíž mi chinin změnili na jiné antimalarikum coarten, který není tak silný a nemá tolik vedlejších účinků. A také mi řekli, že tam zůstanu do konce dalšího týdne, protože si musí být jistí, že jsem v pořádku. Tudíž jsem opět dostala pokoj na stejném oddělení. Po dvou dnech se mi udělalo dobře, navíc tomu přispívaly i časté návštěvy kolegů a přátel, a samozřejmě péče naší kuchařky, která mi se vším moc pomáhala.
Týden od začátku malárie, jsem byla zpátky v Nebbi a tentokrát opravdu v pořádku. A s nadějí, že se mi malárie snad už až do konce pobytu tady vyhne.
Další strastí života v Ugandě je HIV/AIDS. Touto zákeřnou nemocí v Ugandě trpí vysoké procento populace. Avšak Uganda byla jednou z prvních zemí, ve které se podařilo toto procento rapidně snížit, také díky osvětě a vládnímu programu, který zahrnuje testování zdarma a také poskytnutí základních léků bezplatně pro ty, co již touto nemocí trpí.
Když jsem byla v nemocnici v Angalu, zúčastnila jsem se také tohoto testování. Chtěla jsem na vlastní kůži zjistit, jaké to je. A jak to tady v Ugandě probíhá.
Prvním krokem je counselling, tedy jakoby školení o tom, jak se virus HIV přenáší, jak se chránit. Jaké chování je vhodné a jaké je rizikové. Bylo nás tam kolem 37. Někteří přišli v páru, což prý je pro testování lepší, někteří byli sami. Pak jsme vyplnili nějaké základní údaje do knihy a bylo nám přiřazeno číslo, pod kterým jsme se později dozvěděli výsledky. Následně jsme se všichni odebrali do laboratoře, kde nám jako na běžícím páse během několika vteřin odebrali krev, kterou pak vložili do zkumavky s naším číslem. Já jsem šla jako poslední a docela jsem se vyděsila, když jsem si všimla, že ve zkumavce s mým číslem je už krev někoho jiného. Takže jsem je požádala o změnu čísla.
Dalším krokem, během doby kdy jsme čekali na výsledky, bylo školení o tom, co dělat, když budou výsledky pozitivní. Je prý důležité si to hlavně přiznat a začít se podrobovat léčbě. Ačkoliv díky ugandské vládě jsou základní léky dostupné zdarma, stejně lidé nemocní virem HIV potřebují další doplňující léky, aby mohli žít delší kvalitnější život, avšak tyto doplňující léky už nejsou zdarma a mnoho lidí si je nemůže dovolit. Což je také jedním z důvodů, proč je střední délka života v Ugandě kolem 45-50 let a ne více. Dalším důvodem je také to, že mnoho Uganďanů se bojí na testy jít, protože vědomí jejich případné pozitivity by pro ně znamenalo smrt, kterou si raději nepřipouští. Mimo to, v Ugandě je ještě stále problémem stigmatizace lidí HIV pozitivních, ačkoliv například v televizi se objevuje několik spotů, jejichž cílem je informovat obyvatelstvo o tom, jak se HIV/AIDS přenáší. Jelikož mnoho lidí se pozitivních osob straní z obavy, že by je tito lidé nakazili pouhým podáním ruky.
Toto školení trvalo asi kolem hodinky a poté jsme po jednom chodili do místnosti, kde školení proběhlo, a byly nám sděleny výsledky. Ta hodina pro mě byla nekonečná, protože i když člověk tuší, že je patrně v pořádku, stejně dokud nemá výsledky, je nervózní z té, i když malé, pravděpodobnosti. Já šla jako první, ale moje výsledky byly až na druhé straně, tudíž jsem si všimla, že z 37 lidí, co nás na testování bylo, tak asi 3-4 byly pozitivní, jelikož jejich výsledky byly napsány červenou barvou. I tak je to ale docela dost vysoké číslo.
Tak jako každá mince má dvě strany, i život Uganďanů má občas hořkosladkou příchuť.
S touto nemocí mám své zkušenosti i já. Objevila se u mě docela nečekaně. Bylo to před měsícem v době, kdy jsem měla hlavu plnou všelijakých myšlenek na práci do školy a na svou praxi tady a moc jsem neodpočívala. Začalo to večer bolestmi zad, o kterých jsem si myslela, že jsou jen chvilkové. Avšak v noci se můj stav začal měnit, takže při každém nádechu jsem měla velké bolesti na hrudníku a na zádech. Kromě toho jsem ještě měla velkou horečku a zimnici, takže jsem si myslela, že mám zápal plic nebo tak něco, tudíž jsem si dala studený obklad a snažila se usnout. Ráno, když jsem šla na snídani, mi bylo ještě hůř a k tomu jsem byla strašně slabá a unavená, což u mě vážně nebývá zvykem. Když mě viděli fatheři, tak se rozhodli, že musím do nemocnice. Kolegové z Caritas vzali auto a vezli mě do nejlepší nemocnice tady v okolí do vesnice Angal, což bylo asi tak 20 km od Nebbi. V nemocnici jsem nejdřív sepsala se sestrou, jaké mám problémy, změřila mi tlak a teplotu, a potom jsem šla na prohlídku k doktorovi. Ten mi řekl, že je to pravděpodobně podle příznaků malárie a poslal mě na krevní testy. Ty probíhaly tak, že mi vzali krev z prstu, kterou káply do malinkého plastového testeru, a čekalo se, zda se objeví nějaká čárka či ne. Moje výsledky byly nejasné. Avšak doktor rozhodl, že jelikož jsem z Evropy, tudíž z oblasti ve které se malárie nevyskytuje, navíc s pocity na zvracení, že nemůže riskovat, poslat mě domů jen s nějakými léky, když ví, že u bělochů může být průběh nemoci velice těžký. Když mi následně sdělil, že budu pár dní v nemocnici, docela jsem se vyděsila. Přece jen, nemocnice v Africe, jak to asi může vypadat, navíc jsem byla dvakrát na návštěvě v nemocnici tady v Nebbi a v Gulu a nebyl to zrovna pěkný pohled. Velká místnost plná postelí s lidmi s různými onemocněními, tudíž kdo byl třeba na operaci s nohou, nebyl chráněn před jinými nemocemi.
Po chvilce čekání, které mi ale přišlo dlouhé jak týden, mě zavedli na pokoj. Měla jsem pokoj v privátním oddělení, tudíž pouze dvě postele na pokoji. Jedna, jak je tady v Ugandě zvykem, pro člověka, který pečuje o nemocného, tedy převážně někdo z příbuzenstva nebo kamarádů. A druhá pro mě. Navíc jsem dostala klíče od druhého pokoje, kde jsem měla sprchu a splachovací záchod. Což mě velmi příjemně překvapilo. Každopádně jsem byla unavená a zralá akorát tak do postele. Později přišla sestra s kanylou a kapačkou. Měla s sebou obří jehlu, kterou mi zapíchla do hřbetu ruky, takže to dost bolelo a pak mi k ní připevnila hadičku od kapačky s glukózou a chininem, který se tu ještě stále používá k léčbě malárie. Během dvou dnů jsem měla tři takové kapačky z toho jednu asi po dobu 3-4 hodin.
Sestry mě chodili kontrolovat několikrát denně, kvůli měření tlaku, teploty a medikaci. V životě jsem se tak nepotila jako tenkrát, kolikrát jsem si připadala, jako bych stála na dešti. Ale po těchto dvou dnech, když jsem dobrala poslední dávku, jsem si připadala zdravá, tudíž jsem se nechala propustit do domácí léčby. V sobotu odpoledne jsem tedy přijela zpátky do Nebbi s tím, že jsem dostala chinin v tabletách. A myslela jsem si, že jsem v pohodě.
Po večeři se můj stav ale začal zhoršovat. Měla jsem horečku, cítila jsem se opět malátná a unavená. Navíc jsem měla pocity na zvracení. Šla jsem si lehnout a čekala do desíti, kdy jsem si brala další léky. Jenže o několik hodin později jsem už běhala z postele na záchod a zpátky, a to nejen kvůli zvracení, které bylo snad jedno z nejbolestivějších v mém životě. Měla jsem vysokou horečku, zimnici a zalehlé uši. Takhle jsem přežívala až do poledne, kdy jsem střídavě spala a chodila na záchod. Venku bylo kolem 25-30 stupňů, ale já ležela v posteli v kalhotách, tričku, mikině, pod peřinou a stejně mi byla zima. Po obědě jsem poprosila naší kuchařku, aby mi pomohla se sbalit, zavolala jsem charitního řidiče a poprosila ho, zda by mně nevzal zpátky do nemocnice. Naše kuchařka mi slíbila, že tam bude celou dobu se mnou a bude se o mě starat.
V nemocnici mi řekli, že to není malárie, ale špatná snášenlivost chininu, tudíž mi chinin změnili na jiné antimalarikum coarten, který není tak silný a nemá tolik vedlejších účinků. A také mi řekli, že tam zůstanu do konce dalšího týdne, protože si musí být jistí, že jsem v pořádku. Tudíž jsem opět dostala pokoj na stejném oddělení. Po dvou dnech se mi udělalo dobře, navíc tomu přispívaly i časté návštěvy kolegů a přátel, a samozřejmě péče naší kuchařky, která mi se vším moc pomáhala.
Týden od začátku malárie, jsem byla zpátky v Nebbi a tentokrát opravdu v pořádku. A s nadějí, že se mi malárie snad už až do konce pobytu tady vyhne.
Další strastí života v Ugandě je HIV/AIDS. Touto zákeřnou nemocí v Ugandě trpí vysoké procento populace. Avšak Uganda byla jednou z prvních zemí, ve které se podařilo toto procento rapidně snížit, také díky osvětě a vládnímu programu, který zahrnuje testování zdarma a také poskytnutí základních léků bezplatně pro ty, co již touto nemocí trpí.
Když jsem byla v nemocnici v Angalu, zúčastnila jsem se také tohoto testování. Chtěla jsem na vlastní kůži zjistit, jaké to je. A jak to tady v Ugandě probíhá.
Prvním krokem je counselling, tedy jakoby školení o tom, jak se virus HIV přenáší, jak se chránit. Jaké chování je vhodné a jaké je rizikové. Bylo nás tam kolem 37. Někteří přišli v páru, což prý je pro testování lepší, někteří byli sami. Pak jsme vyplnili nějaké základní údaje do knihy a bylo nám přiřazeno číslo, pod kterým jsme se později dozvěděli výsledky. Následně jsme se všichni odebrali do laboratoře, kde nám jako na běžícím páse během několika vteřin odebrali krev, kterou pak vložili do zkumavky s naším číslem. Já jsem šla jako poslední a docela jsem se vyděsila, když jsem si všimla, že ve zkumavce s mým číslem je už krev někoho jiného. Takže jsem je požádala o změnu čísla.
Dalším krokem, během doby kdy jsme čekali na výsledky, bylo školení o tom, co dělat, když budou výsledky pozitivní. Je prý důležité si to hlavně přiznat a začít se podrobovat léčbě. Ačkoliv díky ugandské vládě jsou základní léky dostupné zdarma, stejně lidé nemocní virem HIV potřebují další doplňující léky, aby mohli žít delší kvalitnější život, avšak tyto doplňující léky už nejsou zdarma a mnoho lidí si je nemůže dovolit. Což je také jedním z důvodů, proč je střední délka života v Ugandě kolem 45-50 let a ne více. Dalším důvodem je také to, že mnoho Uganďanů se bojí na testy jít, protože vědomí jejich případné pozitivity by pro ně znamenalo smrt, kterou si raději nepřipouští. Mimo to, v Ugandě je ještě stále problémem stigmatizace lidí HIV pozitivních, ačkoliv například v televizi se objevuje několik spotů, jejichž cílem je informovat obyvatelstvo o tom, jak se HIV/AIDS přenáší. Jelikož mnoho lidí se pozitivních osob straní z obavy, že by je tito lidé nakazili pouhým podáním ruky.
Toto školení trvalo asi kolem hodinky a poté jsme po jednom chodili do místnosti, kde školení proběhlo, a byly nám sděleny výsledky. Ta hodina pro mě byla nekonečná, protože i když člověk tuší, že je patrně v pořádku, stejně dokud nemá výsledky, je nervózní z té, i když malé, pravděpodobnosti. Já šla jako první, ale moje výsledky byly až na druhé straně, tudíž jsem si všimla, že z 37 lidí, co nás na testování bylo, tak asi 3-4 byly pozitivní, jelikož jejich výsledky byly napsány červenou barvou. I tak je to ale docela dost vysoké číslo.
Tak jako každá mince má dvě strany, i život Uganďanů má občas hořkosladkou příchuť.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)