Hořkosladká Uganda

          Kromě svateb a dalších slavností, kterých si Uganďané během roku užijí nespočet, se občas projeví i špatné stránky života tady. Jednou z nich je i Malárie. Tato nemoc, kterou způsobuje bodnutí od komára rodu Anopheles, krouží kolem ugandských obydlí a číhá na svou oběť velice často. Bohužel, převážně malé děti nejsou dostatečně odolné a mnohdy této nemoci podlehnou. Hlavně kvůli tomu, že jejich rodiče nemají dostatek peněz na to, převézt je do nemocnice, anebo jim alespoň zaplatit potřebné léky.
          S touto nemocí mám své zkušenosti i já. Objevila se u mě docela nečekaně. Bylo to před měsícem v době, kdy jsem měla hlavu plnou všelijakých myšlenek na práci do školy a na svou praxi tady a moc jsem neodpočívala. Začalo to večer bolestmi zad, o kterých jsem si myslela, že jsou jen chvilkové. Avšak v noci se můj stav začal měnit, takže při každém nádechu jsem měla velké bolesti na hrudníku a na zádech. Kromě toho jsem ještě měla velkou horečku a zimnici, takže jsem si myslela, že mám zápal plic nebo tak něco, tudíž jsem si dala studený obklad a snažila se usnout. Ráno, když jsem šla na snídani, mi bylo ještě hůř a k tomu jsem byla strašně slabá a unavená, což u mě vážně nebývá zvykem. Když mě viděli fatheři, tak se rozhodli, že musím do nemocnice. Kolegové z Caritas vzali auto a vezli mě do nejlepší nemocnice tady v okolí do vesnice Angal, což bylo asi tak 20 km od Nebbi. V nemocnici jsem nejdřív sepsala se sestrou, jaké mám problémy, změřila mi tlak a teplotu, a potom jsem šla na prohlídku k doktorovi. Ten mi řekl, že je to pravděpodobně podle příznaků malárie a poslal mě na krevní testy. Ty probíhaly tak, že mi vzali krev z prstu, kterou káply do malinkého plastového testeru, a čekalo se, zda se objeví nějaká čárka či ne. Moje výsledky byly nejasné. Avšak doktor rozhodl, že jelikož jsem z Evropy, tudíž z oblasti ve které se malárie nevyskytuje, navíc s pocity na zvracení, že nemůže riskovat, poslat mě domů jen s nějakými léky, když ví, že u bělochů může být průběh nemoci velice těžký. Když mi následně sdělil, že budu pár dní v nemocnici, docela jsem se vyděsila. Přece jen, nemocnice v Africe, jak to asi může vypadat, navíc jsem byla dvakrát na návštěvě v nemocnici tady v Nebbi a v Gulu a nebyl to zrovna pěkný pohled. Velká místnost plná postelí s lidmi s různými onemocněními, tudíž kdo byl třeba na operaci s nohou, nebyl chráněn před jinými nemocemi.
          Po chvilce čekání, které mi ale přišlo dlouhé jak týden, mě zavedli na pokoj. Měla jsem pokoj v privátním oddělení, tudíž pouze dvě postele na pokoji. Jedna, jak je tady v Ugandě zvykem, pro člověka, který pečuje o nemocného, tedy převážně někdo z příbuzenstva nebo kamarádů. A druhá pro mě. Navíc jsem dostala klíče od druhého pokoje, kde jsem měla sprchu a splachovací záchod. Což mě velmi příjemně překvapilo. Každopádně jsem byla unavená a zralá akorát tak do postele. Později přišla sestra s kanylou a kapačkou. Měla s sebou obří jehlu, kterou mi zapíchla do hřbetu ruky, takže to dost bolelo a pak mi k ní připevnila hadičku od kapačky s glukózou a chininem, který se tu ještě stále používá k léčbě malárie. Během dvou dnů jsem měla tři takové kapačky z toho jednu asi po dobu 3-4 hodin.

            Sestry mě chodili kontrolovat několikrát denně, kvůli měření tlaku, teploty a medikaci. V životě jsem se tak nepotila jako tenkrát, kolikrát jsem si připadala, jako bych stála na dešti. Ale po těchto dvou dnech, když jsem dobrala poslední dávku, jsem si připadala zdravá, tudíž jsem se nechala propustit do domácí léčby. V sobotu odpoledne jsem tedy přijela zpátky do Nebbi s tím, že jsem dostala chinin v tabletách. A myslela jsem si, že jsem v pohodě.
           Po večeři se můj stav ale začal zhoršovat. Měla jsem horečku, cítila jsem se opět malátná a unavená. Navíc jsem měla pocity na zvracení. Šla jsem si lehnout a čekala do desíti, kdy jsem si brala další léky. Jenže o několik hodin později jsem už běhala z postele na záchod a zpátky, a to nejen kvůli zvracení, které bylo snad jedno z nejbolestivějších v mém životě. Měla jsem vysokou horečku, zimnici a zalehlé uši. Takhle jsem přežívala až do poledne, kdy jsem střídavě spala a chodila na záchod. Venku bylo kolem 25-30 stupňů, ale já ležela v posteli v kalhotách, tričku, mikině, pod peřinou a stejně mi byla zima. Po obědě jsem poprosila naší kuchařku, aby mi pomohla se sbalit, zavolala jsem charitního řidiče a poprosila ho, zda by mně nevzal zpátky do nemocnice. Naše kuchařka mi slíbila, že tam bude celou dobu se mnou a bude se o mě starat.
            V nemocnici mi řekli, že to není malárie, ale špatná snášenlivost chininu, tudíž mi chinin změnili na jiné antimalarikum coarten, který není tak silný a nemá tolik vedlejších účinků. A také mi řekli, že tam zůstanu do konce dalšího týdne, protože si musí být jistí, že jsem v pořádku. Tudíž jsem opět dostala pokoj na stejném oddělení. Po dvou dnech se mi udělalo dobře, navíc tomu přispívaly i časté návštěvy kolegů a přátel, a samozřejmě péče naší kuchařky, která mi se vším moc pomáhala.
Týden od začátku malárie, jsem byla zpátky v Nebbi a tentokrát opravdu v pořádku. A s nadějí, že se mi malárie snad už až do konce pobytu tady vyhne.

            Další strastí života v Ugandě je HIV/AIDS. Touto zákeřnou nemocí v Ugandě trpí vysoké procento populace. Avšak Uganda byla jednou z prvních zemí, ve které se podařilo toto procento rapidně snížit, také díky osvětě a vládnímu programu, který zahrnuje testování zdarma a také poskytnutí základních léků bezplatně pro ty, co již touto nemocí trpí.
             Když jsem byla v nemocnici v Angalu, zúčastnila jsem se také tohoto testování. Chtěla jsem na vlastní kůži zjistit, jaké to je. A jak to tady v Ugandě probíhá.
            Prvním krokem je counselling, tedy jakoby školení o tom, jak se virus HIV přenáší, jak se chránit. Jaké chování je vhodné a jaké je rizikové. Bylo nás tam kolem 37. Někteří přišli v páru, což prý je pro testování lepší, někteří byli sami. Pak jsme vyplnili nějaké základní údaje do knihy a bylo nám přiřazeno číslo, pod kterým jsme se později dozvěděli výsledky. Následně jsme se všichni odebrali do laboratoře, kde nám jako na běžícím páse během několika vteřin odebrali krev, kterou pak vložili do zkumavky s naším číslem. Já jsem šla jako poslední a docela jsem se vyděsila, když jsem si všimla, že ve zkumavce s mým číslem je už krev někoho jiného. Takže jsem je požádala o změnu čísla.
             Dalším krokem, během doby kdy jsme čekali na výsledky, bylo školení o tom, co dělat, když budou výsledky pozitivní. Je prý důležité si to hlavně přiznat a začít se podrobovat léčbě. Ačkoliv díky ugandské vládě jsou základní léky dostupné zdarma, stejně lidé nemocní virem HIV potřebují další doplňující léky, aby mohli žít delší kvalitnější život, avšak tyto doplňující léky už nejsou zdarma a mnoho lidí si je nemůže dovolit. Což je také jedním z důvodů, proč je střední délka života v Ugandě kolem 45-50 let a ne více. Dalším důvodem je také to, že mnoho Uganďanů se bojí na testy jít, protože vědomí jejich případné pozitivity by pro ně znamenalo smrt, kterou si raději nepřipouští. Mimo to, v Ugandě je ještě stále problémem stigmatizace lidí HIV pozitivních, ačkoliv například v televizi se objevuje několik spotů, jejichž cílem je informovat obyvatelstvo o tom, jak se HIV/AIDS přenáší. Jelikož mnoho lidí se pozitivních osob straní z obavy, že by je tito lidé nakazili pouhým podáním ruky.
              Toto školení trvalo asi kolem hodinky a poté jsme po jednom chodili do místnosti, kde školení proběhlo, a byly nám sděleny výsledky. Ta hodina pro mě byla nekonečná, protože i když člověk tuší, že je patrně v pořádku, stejně dokud nemá výsledky, je nervózní z té, i když malé, pravděpodobnosti. Já šla jako první, ale moje výsledky byly až na druhé straně, tudíž jsem si všimla, že z 37 lidí, co nás na testování bylo, tak asi 3-4 byly pozitivní, jelikož jejich výsledky byly napsány červenou barvou. I tak je to ale docela dost vysoké číslo.
              Tak jako každá mince má dvě strany, i život Uganďanů má občas hořkosladkou příchuť.