Poslední dny doma..

     Čím víc se blíží můj odjezd, tím více se mi nechce. Momentálně jsem ve fázi, kdy si nadávám, že jsem se do toho vůbec dala, protože přece jen, tohle bude poprvé, co jedu někam daleko od rodiny a přátel na tak dlouhou dobu..Nejdéle jsem byla v zahraničí tři týdny a najednou mám jet na týdnů dvacet..Je to zvláštní, této dnešní ubrečené fázi předcházela nejprve fáze těšení se, kterou vzápětí vystřídala fáze obav a strachu a poté cestovní horečka, kdy jsem měla pocit, že absolutně nic nemůžu stihnout a ani na návrat domů jsem nemyslela. Tohle je už snad za mnou a očekávám fázi přijetí a smíření, která by se měla dostavit někdy během úterka, kdy bych snad už měla sedět v jednom z dílčích vlakových spojů mé cesty na letiště do Mnichova.
     Každopádně vrátit se ve zdraví domů PLÁNUJU. Nejen že s rodinou a se všemi kamarády a kamarádkami budu oslavovat svůj návrat doma nebo nad pěkně vychlazeným půllitrem v zakouřeném prostředí místní hospůdky, ale také jsem si u babičky objednala zelí s knedlíkem a uzeným, tak snad mi jej po návratu udělá. Aspoň se mám na co těšit :).
     Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě, že přece jen ta fáze smutku a loučení k něčemu je, neboť se mi snáze určují mé hodnoty, se kterými do Ugandy odjíždím a které, doufám, přežijí (bez vyškrtnutí, či posunutí v hodnotovém žebříčku výš či níž) konfrontaci s hodnotami místních, až se dostanu do fáze kulturního šoku...