Všechny vás moc zdravím. Cesta z domu byla hodně náročná, nejen tím, že jsem se skoro nevyspala, ale hlavně stresem, aby vše klaplo a já bezpečně doletěla do Ugandy.
Moje cesta začala v úterý, kdy jsem v devět hodin opouštěla rodnou vesnici Stražisko, z Olomouce jsem odjížděla ve tři hodiny odpoledne, ale předtím jsem ještě zašla na oběd s taťkou a kamarádkou Eliškou, kterou tímto také zdravím a která se mnou ještě běhala po obchodech a pomáhala mi sehnat poslední věci před odjezdem. Stejně jsem pár věcí zapomněla.
Z Olomouce jsem pokračovala do Břeclavi, kde jsem si dvě hodinky počkala na vlak směr Wien Westbahnhof, a odtamtud jsem ve třičtvrtě na deset odjížděla směr Salzburg, kde jsem si myslela, že bude otevřen nějaký obchod nebo restaurace a že ten čas uběhne rychle. Bohužel, nádraží v Salzburgu je v přestavbě, tudíž čekání neutíkalo, spíš se vleklo, ale aspoň jsem si mohla oprášit svou němčinu, když jsem se dala do řeči s jedním pánem bez domova, se kterým jsem se také podělila o svůj chleba s řízkem. Díky mami, byl dobrý :). Ze Salzburgu mi vlak směr Mnichov odjížděl o půl páté a ve čtvrt na sedm jsem byla v Mnichově. Na nádraží jsem oslovila jednu slečnu, která mi pomohla koupit lístek a řekla mi, jak se dostanu na letiště. Cesta trvala 45 minut S-Bahnem (něco jako příměstský vlak). Na letišti to byl jeden velký chaos, velká hala s množstvím odbavovacích ploch a nemohla jsem se zorientovat. Oslovila jsem sice asi tak 4 lidi, ale ani jeden mi nebyl schopen říct, kam mám jít. Nakonec jsem našla jednoho milého pána, který naštěstí letěl taky do Istanbulu a který mě celým tím procesem odbavování, kontroly příručního zavazadla a kontroly pasu, provedl. Po odbavení (odevzdání krosny, zvážení, vytisknutí letenky s palubním lístkem a výběrem místa), kontrole batohu, kdy jsem musela dát svůj notebook, bundu, mikinu a batoh do speciální plastové nádoby, jsem si počkala ještě tři hodiny, než letělo letadlo, protože mělo zpoždění a já byla dobavena hodně dopředu. Po čekání mi zkontrolovali letenku a nechali mi palubní lístek, pak jsem nasedla s ostatními pasažéry do autobusu a ten nás odvezl k letadlu. Letěli jsme boingem 737 a měla jsem místo u okna až za křídlem, tudíž jsem měla moc pěkný výhled na ty přibližující se a oddalující vesnice, města a taky moře. Bylo to nádherné, lepší než google maps :-D.
Po přistání jsem se v Istanbulu rozloučila s mým průvodcem letištěm Mnichov a potkala jsem se holkama, co jely do Indie-Marťou, Evkou, Klárkou a Ajkou, takže tento plán byl také splněn :). Pak už jsem šla na kontrolu příručního zavazadla, nastoupila do autobusu a letěla do Entebbe v Ugandě.
Sem jsem přijela asi ve dvě ráno a musela jsem si ještě vyřídit vízum na tři měsíce, takže jsem vyplnila žádost, zaplatila 50 dolarů a bylo to. Pak jsem si vyzvedla svou krosnu a šla najít řidiče UCDT.
Spát jsem šla ve čtyři a vstávala jsem před chvílí asi v jedenáct ugandského času, což je od našeho +2 hodiny.Dneska je v plánu prohlídka města a nákup.
Budu se snažit, co nejdříve ozvat.
Žádné komentáře:
Okomentovat