Jaký to má smysl?!

Smyslem tohoto blogu je převážně informovat mou rodinu, přátele, známé a všechny, kteří zavítají na tyto stránky o tom, jak se mi vede na mé pětiměsíční dobrovolnické a pracovní stáži v Ugandě, kam se chystám jako dobrovolník Arcidiecézní charity Praha a kde bych se měla podílet na realizaci projektu Adopce na dálku. Odlétám 15.2.2012 z Mnichova a návrat do ČR plánuji na 18.7. 2012, tak snad vše půjde jak má... Doufám, že blog splní svůj účel a možná bude mladším ročníkům CARITAS-Vyšší odborné školy sociální Olomouc, kterou studuji, sloužit jako inspirace v případě, kdyby se také rozhodli odjet na praxi právě do Ugandy...

středa 22. února 2012

První pracovní dny

Od pondělí mi začala má praxe a dobrovolná služba v jednom, takže se teď zaučuju se všemi databázemi a ostatními věcmi, které jsou potřeba. Doufám, že vše zvládnu bez větších problémů. Nejvíc se těším na terénní sociální práci v rodinách zapojených v projektu Adopce na dálku.
Včera jsem s místním sociálním pracovníkem byla právě v jedné rodině, a také jsme byli navštívit místní školu. Byla to pro mě nová zkušenost a velmi zajímavá, tudíž doufám, že bude více dalších podobných výprav do terénu.
Moc hezky se tu o mě starají. Každý den máme 3 (2 teplá a jedno studené-snídani). Na oběd a večeři jsou to převážně fazole s matokee nebo rýží, rybou (smaženou nebo dušenou), zelím nebo špenátem a jako dezert ananas.
Od neděle do včerejška nešla celý den elektřina. V kanceláři to nevadí, protože proud se bere z generátoru, ale večer jsme si užili "romantické" večeře při svíčkách a taktéž i sprchování :-D.
Dneska jsem byla opět v terénu, konkrétně v městečku Paidha, kam jsme se sociálním pracovníkem jeli hodinu po velmi prašné kamenité cestě v kopcích. Až na únavnou cestu to bylo super. Udělala jsem si pár fotek místních obydlí i s jejich obyvateli...


Také jsem si vyfotila školu a když děti viděly, že mám foťák, tak se chtěly taky nechat vyfotit.

V městečku jsme si zašli na oběd do restaurace, ale když mi přinesli maso, s díky jsem odmítla, protože k masu v místech, které neznám nemám důvěru a měla jsem tudíž strach ze střevních potíží. Nakonec jsem tedy jedla jen suchou rýži...
Zítra možná vyrazíme opět do terénu tentokrát do městečka Paromobo, též vzdáleného od Nebbi hodinu cesty na motorce. Tak se sem pokusím dát nějaké nové fotky.

Žádné komentáře:

Okomentovat