Masová svatba aneb radovánky po ugandsku

Tak je za mnou dalších pár týdnů, které opět utekly jako voda. Jak říkám svým kolegům a kamarádům tady, občas by si i ten můj čas, který zde trávím, mohl vzít dovolenou a pracovat v africkém stylu, tedy bez zbytečného běhu, pouze v klidné pohodové chůzi. Protože občas mám pocit, že můj čas tady trénuje na maraton a sprintuje čím dál tím rychleji..

Ale, abych vám přiblížila, co jsem poslední dva týdny dělala.. V pátek a v sobotu 15. a 16.března jsem byla v terénu, tentokrát navštívit další projekt, na kterém se podílí Caritas Nebbi. Jednalo se o projekt s názvem OVC (Orphans and vulnerable children), tedy cílovou skupinou jsou sirotci a ohrožené děti. Je to program vládní, konkrétně ministerstva pro gender,  práci a sociální rozvoj. A v rámci tohoto projektu jsme distribuovali školní uniformy a školní pomůcky, jako sešity a propisky, právě sirotkům z různých škol asi na 6 místech relativně daleko od Nebbi. Byly to dva náročné dny, ale poznala jsem nové lidi, nová místa, nový jazyk, který je zase úplně odlišný od jazyka Alur, kterým se mluví v Nebbi a v okolí. Také jsem si vyzkoušela jíst rukama, tentokrát v restauraci v jednom malém městě, a jedla jsem nějakou přílohu, myslím, že to bylo z kassavy a k tomu sušenou rybu s omáčkou. Zajímavé, trochu slané, ale měla jsem hlad.  

Z této hromady jsme vybírali ty pravé uniformy :-D

Následující týden jsem pracovala na profilech nově registrovaných dětí, které jsem též částečně překládala do češtiny, ale ještě s tím nejsem hotová, protože je toho poměrně dost. Kromě toho jsme se také připravovali na návštěvu koordinátorky projektu Adopce na dálku z UCDT v Kampale a také na návštěvu mé kamarádky a pracovnice Charity Kláry. Ve čtvrtek jsme s koordinátorkou Adopce vyrazili distribuovat školní uniformy do Paidhy pro dívčí a chlapeckou školu, kde jsou právě některé děti z našeho programu. V pátek jsem se zúčastnila meetingu zaměstnanců Caritas Nebbi, takže jsem se dozvěděla, co je nového v jednotlivých projektech a plánovali jsme aktivity na další dva týdny. Večer jsme šli s Klárou a dalšími přáteli tancovat do Matonge, což je místní diskotéka, takže jsme se dobře odreagovali a byla sranda.

Oběd ve škole, většinou kassava, kořen chutnající trochu jako přezrálý hrách (ale čerstvé je to dobré) a k tomu tu dětí jedí fazole

V sobotu se konala již zmíněná masová svatba, která mně ale moc nenadchla, takže jsem se přesunula do Caritas, kde se zabíjela koza a připravoval se oběd pro kolegy z práce.Celý den jsem si hrála s malou holčičkou mé kolegyně. Její holčička je totiž jedna z mála malých dětí tady, která nebrečela, když jsem si ji vzala do náruče. A opět jsem jedla rukama,  tentokrát rýži a zelí, což už taková sranda nebyla, protože se to fakt špatně jí, hlavně zrníčka rýže mi padali z rukou, takže jsem asi vypadala docela komicky :-D. Moje zklamání z masové svatby bylo zažehnáno v neděli, kdy se konala „rodinná“ oslava v domě rodiny našeho charitního řidiče, který se právě v sobotu ženil, stejně jako jeho bratr. Takže jsem viděla společné krájení dortu, vzájemné „krmení“ novomanželů a předávali jsem též dary. A opět jsem jedla rukama, už to pro mně ani nebylo překvapení, protože na oslavách a v terénu je to prostě nedílná součást. Ale aspoň jsem si připadala tak trochu jako africká holka :-D. Navíc pár hodin předtím jsem si nechala na své hlavě uplést rasta copánky, takže s opálením a místní bižuterií, opravdu vypadám skoro jako místní :-D..Co se těch copánků týče, tak nápad jsem dostala ráno, pak jsem s kamarádkou oběhla pár „salonů“ (budka, kde se sedí na zemi na rákosu) a nakonec jsme jeden otevřený našly. Seděla jsem tam 3 hodiny a má vlasy spolu s umělými z chemlonu, zaplétaly 3 ženy. Ale výsledek stál za to. A nebylo to ani drahé.

Holčička naší kolegyně, kterou jsem si zamilovala, strašně krásně se smála, doufám, že si jí ještě užiju:-D

Po návštěvě salonu, skoro jako african girl, až na tu barvu kůže :-D

Ugandská nevěsta

Krájení dortu

V pondělí a úterý tento týden jsem byla na dvou komunitních meetincích v rámci zemědělského projektu a projektu prevence HIV/AIDS. Viděla jsem pár ohrad pro prasata, příbytek pro kozy a také kurník pro slepice, který byl skoro podobný tomu, co má na zahradě moje babička. Také jsem viděla nádhernou krajinu plnou zeleně a hlavně stromů a trošku lesů, protože to je věc, kterou tady na severu postrádám, lesy. Možná je to taky jeden z důvodů, proč je Nebbi jedno z nejteplejších míst v Ugandě. Udělala jsem si hodně fotek s místními dětmi, a s jednou skupinkou jsem si chvíli házela s míčem, což byla docela sranda, protože jeden klučina se snažil vyskočit pro balon jako brankář, když chytá míč, ale nějak se mu to nepovedlo a spadl do pole, naštěstí se mu nic nestalo.

Matooke, neboli speciální druh banánů, který chutná jako brambory a připravuje se buď ve velkých kouscích nebo jako kaše

Děti, které jsem potkala na své cestě v úterý

Konečně zeleň

Včera jsme byli s Amosem předávat školní uniformy v Parombu a jelikož jsem vyjeli pozdě z Nebbi, zpátky jsme se vrátili až v sedm večer, takže poslední tři dny pro mě byly hodně náročné.

Další novinkou u mě je, že se teď pár dnů koupu jen za pomocí lavoru a vody z barelu, protože nám nefunguje voda na sprchování a praní prádla, tudíž opět další příležitost si zkusit, jak asi žijí místní lidé ve svých domečcích..

Tento víkend bych už konečně měla jet s Fr. Charlesem do Rhino Campu poblíž řeky Nil, protože minule jsem byla trochu nemocná, takže jsem návštěvu jeho farnosti nechala na tento víkend. Pokusím se sem dát pak nějaké fotky. Mějte se všichni fajn.

Už pět týdnů v Ugandě

Mám pocit, že to tu strašně rychle utíká a to tempo se mi moc nelíbí, protože nejradši bych tu zůstala déle než "jen" pět měsíců. Mám tu totiž hodně přátel, takže po práci je vždy co dělat a ani o víkendu se nenudím.
Možná by pro vás mohlo být zajímavé, co jsem dělala předchozí dny. Kromě pracovních povinností jsem byla ve středu 8.3. na slavnostním Mezinárodním dnu žen, jež se v Ugandě slaví jako státní svátek. Oslava se konala tady v Nebbi a přijel i ugandský  prezident Museveni spolu se svou ženou. Mimo prezidenta jste tu mohli vidět zástupce snad všech ugandských ministerstev a také různé další významné hosty. Já seděla kousek od prezidenta, respektive naše místa začínala tam, kde končil červený koberec :-D. Byla jsem tam s ředitelem Caritas Nebbi a s jednou kolegyní. Před začátkem se na pódiu vystřídalo několik skupin tanečníků místních tanců. Slavnost začínala promenádou vojsk ugandské armády, policie a vězeňské služby. Poté následovala promenáda škol a organizací, které pomáhají ženám. Pak bylo prezidentem uděleno několik vyznamenání, myslím 75 nebo tak nějak. Následovalo předání stipendií dvěma studentkám místních škol a vše bylo završeno několika proslovy nejen místních zástupců, ale i zástupce OSN, týkající se žen a jejích problémů. Zlatým hřebem pak byl projev prezidenta, který občas použil několik slov z místního jazyka ALUR. Na úplný závěr byla opět promenáda a odjezd prezidenta. V těchto dnech bylo Nebbi nejbezpečnějším městem v Africe :-D, neboť tu několik dní přespávalo obrovské množství vojáků, právě díky přítomnosti prezidenta na slavnosti a to byl také jeden z důvodů, proč nemám žádné fotky, jelikož focení bylo povoleno pouze médiím.

V pátek jsem pak uspořádala posezení, na které jsem pozvala všechny zaměstnance Caritas Nebbi včetně 4 praktikantů, studentů rozvojových studií a sociální práce v Kampale, kteří jsou tu na tříměsíční praxi. Pak jsme se v poloviční skupince přesunuly do prostor místní diskotéky s cílem si zatancovat. Myslím si, že uspořádat něco takového byl hodně dobrý nápad, jelikož jsme se tak mohli všichni trochu lépe poznat i s nově příchozími a užili jsme si hodně srandy.


V sobotu jsme se pak zůčastnila pohřbu, jelikož bratr našeho kolegy zemřel při nehodě jeho  motorky.Uganďané obecně moc dlouho netruchlí. Jedním z důvodů je jejich silná víra v Boha a možná také i  tčetnost těchto nebo podobných událostí.

Tento víkend jsem pozvaná od Fr.Charlese na jeho farnost v městečku Rhino Camp asi 70 km od Nebbi směrem na Sever. A chystám se také na svatbu, kde má svou lásku zpečetit nespočet párů, takže určitě budu mít spoustu fotek :).

Víkend s číslem 3

Po relativně náročném týdnu, kdy tu teplota šplhala ke čtyřiceti stupňům celsia, nezapršelo a já měla kromě jednoho dne, kdy jsem byla na oslavě při příležitosti otevření nového domu pro bratry Františkány v Oface, docela dost práce, následoval oddechový víkend. Naštěstí nebyl celý víkend jen o válení se po posteli, ale díky mé ukecanosti jsem se skamarádila s místní dívkou, která prodává v obchodě, který je hned vedle.
Tato dívka se jmenuje Stela a pro někoho překvapující může být, že ve svých 22 letech (je pouze o rok starší než já) už má dvě děti, z toho nejstarší syn má 7 let a chodí do první třídy, ale tady je to prostě takový standard i když věková hranice pro první dítě se už také pomalu ale jistě zvyšuje. Pátek odpoledne jsem tedy strávila venku před jejím krámkem a bavily jsme se o všem možném. Také jsme se domluvily, že se uvidíme v neděli a něco podnikneme. Sobota pro mě byla ve znamení četby, v kanceláři UCDT (dceřinná společnost Charity Praha v Ugandě) v Kampale jsem si zapůjčila velice čtivou a zábavnou knížku s názvem Uganda society observed od Kevinna O´Connora. Jsou zde velice vtipné pasáže ze života Uganďanů a také jsou zde zmíněny názory na některé věci. Mám v plánu si tuto knížku zakoupit domů a pak případným zájemcům o praxi v Ugandě zapůjčit. Jinak ale tato kniha není nijak směrodatná, aby nedošlo k omylu :D.

A pak nastala konečně neděle a kolem dvanácté ugandského času jsem jela na boda boda do města, kde už na mě čekala Stela. Něco málo jsme nakoupily a pak mě zavedla do svého skromného domečku v místním provedení se slaměnou střechou a hliněnými zdmi, ale byl velice útulný, akorát tak pro jednoho. Měsíčně prý za něj platí 5000 UGX což je v přepočtu na koruny asi nějakých 40 Kč. Její děti bydlí s jejími rodiči v jiném městě, protože Stela musí vydělávat na to, aby se jednak uživila sama a také aby je mohla podporovat při studiích, což zahrnuje především placení školních poplatků. Kolem půl třetí byla hotova s obědem a jelikož jsem trošku akčnější povahy, tak jsem se rozhodla, že budu jíst v africkém stylu, tedy v sedě na podlaze a rukama :). Bylo to velice vtipné, ale je pravda, že tak si člověk mnohem více vychutná jídlo, které bylo skvělé, jelikož jsem po dlouhé době měla opět naše brambory, kterým se tady říká irish potatoes. Po obědě jsme se šly projít a čekalo mě překvapení v podobě návštěvy malého ugandského nahrávacího studia, kde mi pustili pár klipů a cestou zpátky jsem právě aktéra z jednoho klipu potkala. Na závěr dne jsme zašly do hotelu (hotely se v Ugandě využívají také jako lepší hospody, na osvěžení u piva, hraní kulečníku nebo sledování fotbalu). A zde jsem se potkala se zaměstnancem Charity Alfredem. Takže jsem měla o zábavu postaráno, když Stela hrála kulečník... Tento způsob víkendu zdá se mi býti vydařeným :)

Najdete mě?

Ve čtvrtek jsme se sociálním pracovníkem Amosem vyrazili do terénu, tentokrát opět do Paidhy, kde nás čekala kontrola docházky dětí. Nejsilnějším zážitkem dne pro mě bylo, když jsem se přesouvala z jedné školy přes školní hřiště do druhé a za mnou šla velká skupina dětí, které když jsem vytáhla foťák, začaly výskat a skákat, aby také byly v záběru a přitom se mě snažily dotknout, asi aby zjistily, jestli je moje kůže jiná ještě něčím jiným než barvou....

Děti kam se podíváš :)

Nejsem tu sama

Po dnešní noci a ránu jsem se rozhodla představit vám svých pár přátel. Přesně jak mi minulý týden říkal otec Salvatore a Lenka přitakávala, tak tu opravdu nejsem sama, protože sdílím svůj pokoj s dalšími obyvateli konkrétně ze zvířecí a hmyzí říše. Tak tady jsou..

Pan Šváb veliký alias Mr. Cockroach. Tento pán je asi 6 cm dlouhý, 3 cm široký, se středně dlouhými tykadly. Hnědé barvy a odpudivého vzhledu, avšak vzhled není v přátelském vztahu příliš důležitý. Pan Šváb se pohybuje hlavně v noci, kdy mi škrábe na dveře koupelny.  Je hlasitý a když ho chci zkontrolovat uteče, proto jsou tato fota unikátní. Navíc dnes ráno jeden pan Šváb musel zahynout mou rukou, neboť mi okupoval sprchu a to se nedělá. Kamarádi by se měli ve sprše vystřídat.

 Další koho vám chci představit, je Pan Lítající Myš neboli Netopýr, vlastním jménem Mr.Bat. Tento muž se pohybuje většinou potichu, neboť převážně létá. Má příbuzné i v ČR. Přes den většinou spí, takže se s ním také potkávám jen někdy. Zrovna včera večer bděl nad mým klidným spánkem zavěšen na mé moskytiéře, což mě samozřejmě vzbudilo, ale snaha se mu musí nechat :-D. Pan Netopýr je v Ugandě asi 6-8 cm velký.

Jeho kamarádi se mnou sdíleli předchozí pokoj a musím na ně prásknout, že moc neuklízejí, neboť okolí pod jejich obydlím (bydlí nad oknem) bylo celé zaneřáděné. A asi pořádali nějaké divoké bitvy, protože dělali velký hluk. Tedy pokud budete mít za spolubydlící netopýry, radši vraťte majiteli klíče od bytu a ukončete smlouvu, protože se moc nevyspíte :-D.

A poslední můj věrný přítel, kterého mám ovšem ráda,protože je neskutečně roztomilý a to myslím teď vážně, je pan Gekon alias Mr. Lizard (ještěrka). Tento pán je roztomilý díky jeho přísavkám na koncích prstů, které mu usnadňují pohyb po zdi. A také je nesmírně užitečný, protože pojídá komáry a jiný hmyz. Je šedé barvy s velkýma očima a měří asi tak 10-13 cm.

A nesmím zapomenout na všudy přítomnou rodinku komárů, tedy Mosquitoes family. Bohužel, není čas seznámit se se všemi, ale na vlastní kůži zde pociťuje jaké to je, když mají hlad :-D. Naštěstí alespoň večer můžu klidně spát, neboť má nádherně trávově zelená moskytiéra je dobrou bariérou před touto nenasytnou rodinou, která je horší než rodina Drákulovic, se kterou se možná potká moje spolužačka Monča, která je na praxi v Rumunsku...

Před pár dny jsem ještě potkala slečnu nebo bych spíš měla říct paní vdovu Kudlanku,která utíkala z Alcatrazu nebo podobného zařízení a asi to brala "zkratkou" přes Ugandu. Je hledaná proto, že ukousla hlavu svému manželovi teprve pár minut po svatbě....
 A z toho plyne, že byste se, pánové, raději neměli ženit a když už, tak určitě né s kudlankou nábožnou :-D