Masová svatba aneb radovánky po ugandsku

Tak je za mnou dalších pár týdnů, které opět utekly jako voda. Jak říkám svým kolegům a kamarádům tady, občas by si i ten můj čas, který zde trávím, mohl vzít dovolenou a pracovat v africkém stylu, tedy bez zbytečného běhu, pouze v klidné pohodové chůzi. Protože občas mám pocit, že můj čas tady trénuje na maraton a sprintuje čím dál tím rychleji..

Ale, abych vám přiblížila, co jsem poslední dva týdny dělala.. V pátek a v sobotu 15. a 16.března jsem byla v terénu, tentokrát navštívit další projekt, na kterém se podílí Caritas Nebbi. Jednalo se o projekt s názvem OVC (Orphans and vulnerable children), tedy cílovou skupinou jsou sirotci a ohrožené děti. Je to program vládní, konkrétně ministerstva pro gender,  práci a sociální rozvoj. A v rámci tohoto projektu jsme distribuovali školní uniformy a školní pomůcky, jako sešity a propisky, právě sirotkům z různých škol asi na 6 místech relativně daleko od Nebbi. Byly to dva náročné dny, ale poznala jsem nové lidi, nová místa, nový jazyk, který je zase úplně odlišný od jazyka Alur, kterým se mluví v Nebbi a v okolí. Také jsem si vyzkoušela jíst rukama, tentokrát v restauraci v jednom malém městě, a jedla jsem nějakou přílohu, myslím, že to bylo z kassavy a k tomu sušenou rybu s omáčkou. Zajímavé, trochu slané, ale měla jsem hlad.  

Z této hromady jsme vybírali ty pravé uniformy :-D

Následující týden jsem pracovala na profilech nově registrovaných dětí, které jsem též částečně překládala do češtiny, ale ještě s tím nejsem hotová, protože je toho poměrně dost. Kromě toho jsme se také připravovali na návštěvu koordinátorky projektu Adopce na dálku z UCDT v Kampale a také na návštěvu mé kamarádky a pracovnice Charity Kláry. Ve čtvrtek jsme s koordinátorkou Adopce vyrazili distribuovat školní uniformy do Paidhy pro dívčí a chlapeckou školu, kde jsou právě některé děti z našeho programu. V pátek jsem se zúčastnila meetingu zaměstnanců Caritas Nebbi, takže jsem se dozvěděla, co je nového v jednotlivých projektech a plánovali jsme aktivity na další dva týdny. Večer jsme šli s Klárou a dalšími přáteli tancovat do Matonge, což je místní diskotéka, takže jsme se dobře odreagovali a byla sranda.

Oběd ve škole, většinou kassava, kořen chutnající trochu jako přezrálý hrách (ale čerstvé je to dobré) a k tomu tu dětí jedí fazole

V sobotu se konala již zmíněná masová svatba, která mně ale moc nenadchla, takže jsem se přesunula do Caritas, kde se zabíjela koza a připravoval se oběd pro kolegy z práce.Celý den jsem si hrála s malou holčičkou mé kolegyně. Její holčička je totiž jedna z mála malých dětí tady, která nebrečela, když jsem si ji vzala do náruče. A opět jsem jedla rukama,  tentokrát rýži a zelí, což už taková sranda nebyla, protože se to fakt špatně jí, hlavně zrníčka rýže mi padali z rukou, takže jsem asi vypadala docela komicky :-D. Moje zklamání z masové svatby bylo zažehnáno v neděli, kdy se konala „rodinná“ oslava v domě rodiny našeho charitního řidiče, který se právě v sobotu ženil, stejně jako jeho bratr. Takže jsem viděla společné krájení dortu, vzájemné „krmení“ novomanželů a předávali jsem též dary. A opět jsem jedla rukama, už to pro mně ani nebylo překvapení, protože na oslavách a v terénu je to prostě nedílná součást. Ale aspoň jsem si připadala tak trochu jako africká holka :-D. Navíc pár hodin předtím jsem si nechala na své hlavě uplést rasta copánky, takže s opálením a místní bižuterií, opravdu vypadám skoro jako místní :-D..Co se těch copánků týče, tak nápad jsem dostala ráno, pak jsem s kamarádkou oběhla pár „salonů“ (budka, kde se sedí na zemi na rákosu) a nakonec jsme jeden otevřený našly. Seděla jsem tam 3 hodiny a má vlasy spolu s umělými z chemlonu, zaplétaly 3 ženy. Ale výsledek stál za to. A nebylo to ani drahé.

Holčička naší kolegyně, kterou jsem si zamilovala, strašně krásně se smála, doufám, že si jí ještě užiju:-D

Po návštěvě salonu, skoro jako african girl, až na tu barvu kůže :-D

Ugandská nevěsta

Krájení dortu

V pondělí a úterý tento týden jsem byla na dvou komunitních meetincích v rámci zemědělského projektu a projektu prevence HIV/AIDS. Viděla jsem pár ohrad pro prasata, příbytek pro kozy a také kurník pro slepice, který byl skoro podobný tomu, co má na zahradě moje babička. Také jsem viděla nádhernou krajinu plnou zeleně a hlavně stromů a trošku lesů, protože to je věc, kterou tady na severu postrádám, lesy. Možná je to taky jeden z důvodů, proč je Nebbi jedno z nejteplejších míst v Ugandě. Udělala jsem si hodně fotek s místními dětmi, a s jednou skupinkou jsem si chvíli házela s míčem, což byla docela sranda, protože jeden klučina se snažil vyskočit pro balon jako brankář, když chytá míč, ale nějak se mu to nepovedlo a spadl do pole, naštěstí se mu nic nestalo.

Matooke, neboli speciální druh banánů, který chutná jako brambory a připravuje se buď ve velkých kouscích nebo jako kaše

Děti, které jsem potkala na své cestě v úterý

Konečně zeleň

Včera jsme byli s Amosem předávat školní uniformy v Parombu a jelikož jsem vyjeli pozdě z Nebbi, zpátky jsme se vrátili až v sedm večer, takže poslední tři dny pro mě byly hodně náročné.

Další novinkou u mě je, že se teď pár dnů koupu jen za pomocí lavoru a vody z barelu, protože nám nefunguje voda na sprchování a praní prádla, tudíž opět další příležitost si zkusit, jak asi žijí místní lidé ve svých domečcích..

Tento víkend bych už konečně měla jet s Fr. Charlesem do Rhino Campu poblíž řeky Nil, protože minule jsem byla trochu nemocná, takže jsem návštěvu jeho farnosti nechala na tento víkend. Pokusím se sem dát pak nějaké fotky. Mějte se všichni fajn.