„Tento způsob běhu času zdá se mi poněkud nešťastným…“

          Ano, přesně jak jsem si upravila tento citát z Rozmarného léta. Sice se opakuji ale je to tak, čas neutíká, ale sprintuje a mně se to vůbec nelíbí.
           Ale bohužel, nedá se nic dělat a za zhruba tři týdny se vracím zpátky do své rodné vlasti. Ale píšu sem hlavně proto, abyste si nemysleli, že se mi něco stalo nebo tak, prostě jsem si jen užívala dny, cestovala za přáteli, které jsem také chtěla osobně pozvat na svou goodbye party, která by měla být v Caritas Nebbi den před mým odjezdem do Kampaly, tedy v pátek 13. Července. Uvidíme, jak to vše dopadne, každopádně jsem ráda, že v té době už tu bude i další dobrovolnice, která tak bude mít možnost poznat všechny své budoucí kolegy a případně i kamarády.
          Chci vám však tak nějak ve stručnosti popsat co se za ten předchozí měsíc a kousek, co jsem tu nepsala, stalo.
          Chvíli poté, co jsem sem napsala svůj poslední příspěvek jsem prodělala opět malárii, ale tentokrát už pouze s malými příznaky, tudíž jsem jen brala léky a mohla normálně chodit do práce. Patrně si mé tělo už zvyklo :-D.
          Někdy ke konci května jsem se konečně podívala k Albertovu jezeru, které se rozkládá na Severozápadě Ugandy a tvoří část hranic s Kongem. Jezero je to opravdu obrovské, ale z Nebbi to není moc daleko. Projely jsme se i na loďkách a udělali nějaké společné fotky. Pak jsme na pár hodin zůstali na piknik ve farnosti Panyimur.

Na projížďce lodí po Albertově jezeře

           Další víkend jsem už jela do Kampaly, kde jsem se rozhodla zůstat na „dovolenou“ až do soboty dalšího týdne, jelikož od čtvrtka nám začínal meeting s koordinátory a sociálními pracovníky, takže jsem spojila příjemné s užitečným. Ale stejně jsem si toho klidu moc neužila :-D.. Pendlovala jsem totiž mezi Kampalou a dalšími přilehlými městy s cílem navštívit kamarády a známé.
          Nejdříve jsem se podívala do Mpigi, což je městečko asi 40 km od Kampaly, v kopcích s nádherným výhledem a kde se také nachází Institut sociálního rozvoje, kde studují moji kamarádi, jež byli v Caritas Nebbi na tříměsíční praxi v době, kdy jsem začínala.
Z Mpigi jsme se přes Kampalu přesunula do Buikwe, kde pracují a bydlí moji čeští kolegové z mise. Ubytování mají moc pěkné hned za Česko-ugandskou nemocnicí. Z Buikwe jsem se na bodaboda vydala k pramenům Nilu do města Jinja, což bylo také moc pěkné.

Kousek od pramenů Nilu

         Další den jsem cestovala zase zpátky do Kampaly, kde už jsem čekala na našeho sociálního pracovníka. Ve čtvrtek nám začal meeting, který se opravdu povedl, hlavně pak páteční návštěva projektů Charity Praha v Ugandě, jako je Česko-ugandská nemocnice v Buikwe, Technický institut sv. Karla Lwangy v Malonge a Základní škola sv. Jana Nepomuckého v Kitule.

děti ze Základní školy sv. Jana Nepomuckého v Kitule

Před branou Technického Institutu sv. Karla Lwangy v Malongwe

Když jsem všechny tyto projekty viděla na vlastní oči, musím se přiznat, že jsem byla opravdu hrdá na to, že jsem Češka. Hlavně pak Základní škola v Kitule byla nádherná, plná malůvek na zdech. Po prohlídce jsme se vrátili do Kampaly a v sobotu v poledne jsme se vraceli do Nebbi. Schválně jsme vybrali autobus, který z Kampaly odjíždí v jednu, abychom byli v Nebbi za světla. Jenže bohužel měl autobus zpoždění a my jsem do Nebbi přijeli v noci, takže jsem si užila pár hodin strachu z toho, že se někde vybouráme, protože co si budeme povídat, doporučená rychlost 90 (nebo kolik je pro autobusy), se tu nedodržuje. A když jsem v květnu viděla následky jedné bouračky dvou autobusů, co se stala přes noc, tak to ještě více podpořilo mé hororové scénářům v mé hlavě. Ale dojeli jsme v pořádku.
        Minulý týden byl trošku hektický, jelikož jsme poprvé pořádali workshopy pro sponzorované děti ze 4. až 7. ročníků základních škol. Workshop byl na téma hygiena a docela se povedl, hlavně pak scénky o různých nemocech, kdy děti měli předvádět jednu ze 4 nemocí ze špatné hygieny či kontaminované vody. Takže jsme viděli jak se dá nakazit tyfem, cholerou a nebo jak „získat“ bilharzii či tasemnici. Tyto workshopy jsme dělali dopoledne pro dívky a odpoledne pro kluky. Takže jsme byli tři dny v terénu.

Po scénkách představujících různé nemoci, které si pro nás děti připravily, následovalo zapisování příčin, příznaků a způsobů prevence těchto nemocí na flipchart

         V pátek pak jsem se rozhodla navštívit pár přátel v Gulu. V sobotu jsem si zašla do salonu nechat si udělat africké copánky a tentokrát jsem odešla až po sedmi hodinách, ale zato s vážně kvalitně odvedenou prací. Mám za sebou dvě noci a copánky stále drží, tak doufám, že vydrží až do Čech. V Gulu jsem zůstala do neděle, kdy ráno po mši mě kamarádka zavedla na autobus, který se ale zrovna rozjel, takže mi jen poradila ať nasednu na boďáka a zkusím ten bus dohonit, což se také po půl kilometru, povedlo, když autobus zastavoval a nabíral nové lidi, ale bylo to docela vtipné, situace jako z Kobry 11 nebo nějakého takového akčního filmu :-D. A abych nezapoměla, jako o Velikonocích tak i minulý víkend jsem vařila:-D.Největším mým úspěchem bylo, že se mi povedly udělat bramboráky a rozpadlo se jich jen pár :-D.

Vlakové nádraží v Gulu, v horním patře je byt mojí kamarádky, kde jsem přespávala. Nádraží je nefunkční od dob, kdy v Gulu operovala Armáda Božího odporu v čele s Josephem Konym a dětskými vojáky

A tady je výsledek sedmihodinové práce kadeřnic a kadeřníka..nespočet barevných copánků :-D

3 měsíce za mnou

Jak už to tak bývá, co vás baví, utíká gepardím tempem, ale co je nudné, to se vleče jako šnek. Já si užívám toho prvního, jenže vidina pouhých 2 měsíců a hromady práce, která mě tu ještě čeká. Tak si říkám, proč jsem si ten pobyt tady nenaplánovala rovnou na půl roku?!

Za poslední měsíc se toho stalo a nestalo docela dost. Kromě práce v kanceláři jako je pravidelné psaní reportů a odesílání dalších dokumentů do kanceláře Charity Praha v Praze a také do kanceláře UCDT v Kampale, jsem si užívala opět i nějakého toho volna, konkrétně o víkendech. Na konci dubna jsme se rozloučili s další dobrovolnicí, tudíž jsem tu teď z dobrovolníků sama. Z Kampaly jsem se vrátila do Nebbi, kde zrovna probíhal Peace week, což byl týden workshopů, diskuzí a mší pro všechny lidi z Nebbi a okolí. Já jsem se tohoto týdne nezúčastnila, jelikož jsem měla dost práce, ačkoliv stejně jsem toho moc neudělala, jelikož všichni z Caritas měli volno, tudíž generátor fungoval jen sporadicky asi jen den nebo dva a to na pár hodin. I přesto jsem ti tento týden užila, jelikož přijeli moji známý z Caritas Arua, takže jsme vyrazili v polovině týdne na diskotéku, což nebyl zrovna dobrý nápad, jelikož se druhý den vstávalo do práce.

Po peace weeku jsem se snažila vymyslet téma své Absolventské a Bakalářské práce. Jenže, jak je mou „skvělou“ vlastností, nejsem si stoprocentně jistá, že mě zrovna tahle témata budou bavit, tudíž stále tápu a přemýšlím a hodnotím a nevím…Pořád mě tak nějak láká myšlenka nějak přispět ke zlepšení situace seniorů tady v Ugandě, jelikož mi přijde, že všichni si pod pojmem Afrika představí jen problémy dětí, ale nikdo nevidí, že tu je také spousta starých lidí, kterým nikdo nepomáhá…No uvidíme, jak to bude a co vymyslím, do 11. Června času dost :-D.

Právě díky vymýšlení témat jsem se dostala do veřejné knihovny tady v Nebbi. Jasně, nečekala jsem nic moc extra, ale stejně mě to docela překvapilo. V docela velkém komplexu budov, byla knihovna jednou z těch menších. Návštěvníci se zapsali do knihy příchodů a odchodů a mohli se pustit do čtení. V knihovně bylo asi tak 10 regálů plných knih a uprostřed místnosti obrovský stůl přeplněný ledabyle pohozenými knihami bez ladu a skladu. Regály byly tak nějak „roztříděny“ podle témat, ale k některým jsem se ani nedostala, jelikož před nimi byl obsazený stůl studenty, kteří se patrně připravovali na zkoušky, tak jsem je nechtěla rušit. Další věcí bylo stáří knih, nejnovější knihou byl překvapivě Harry Potter, ale co se týká odborné literatury, většina knih kolem roku 1990. Což se mi moc nehodilo. Každopádně jsme knihovnu opouštěli asi po třech hodinách docela bez nadšení, se kterým jsme do ní vstoupili. Hned na to, jsme ve městě potkali jednoho pána, mohl mít tak kolem 60, který nás s kamarádem pozval na svou svatbu, kterou měl následující sobotu. Druhý den na to, jsem na svém stole v kanceláři našla pozvánku.

Takže minulý víkend jsem byla na další svatbě. Tentokrát klasické, pouze s jedním ženichem a nevěstou, v kostele. Bylo to pěkné, průvody k oltáři, vyslovení slibů věrnosti, předání prstýnků. A po mši následná recepce, které jsem se už ale nezúčastnila, jelikož jsem byla moc unavená z předchozího dne, kdy jsme byli opět na diskotéce, kterou tu beru jako takovou psychohygienu a relax z přeplněného pracovního týdne.
Minulý čtvrtek jsem také překročila hranice Ugandy a na pár minut jsem se ocitla v Demokratické republice Kongo. Není potřeba pas, pokud se jdete jen kousíček podívat. Náš charitní řidič, mi chtěl prostě ukázat hranice s Kongem, protože to nebylo moc daleko od cíle naší cesty do Paidhy, takže jsme překročili most a byli jsme v Kongu. Možná příště vyjde i nějaká delší cesta. Uvidíme, jak na tom budu s časem.

Včera jsem se vrátila z Kampaly, kde jsem byla jen na necelé dva dny, jelikož včerejšek byl poslední dne platnosti mých víz, tudíž jsem si jela je prodloužit. Co vím od dobrovolnic přede mnou. Existovaly tři možnosti. Buď vyjet za hranice Ugandy a po příjezdu zpět požádat o víza za 50$ cca 120.000 UGX. Nebo zajet do Gulu, zaplatit asi 50.000 UGX, počkat týden a pas se vrátil z Kampaly i s vízy. A poslední možnost je jet do Kampaly, počkat delší dobu, tak týden nebo dva, zaplatit 200.000 UGX ve formě Special Passu nebo tak něco. Já jsem ale nemohla čekat tak dlouho v Kampale, anebo v Gulu a ani moje finanční možnosti mi nedovolily odjet za hranice, tudíž jsem se zeptala svých kolegů tady v Caritas, jestli nemají někoho z příbuzných nebo známých na ministerstvu pro interní záležitosti, tedy ministerstvu, které má na starosti pasy a víza. Kupodivu to vyšlo. Tudíž pro ty z vás, kteří se v budoucnu chystáte do Ugandy například jako dobrovolní, tak víte, že existuje ještě 4. možnost, zeptat se někoho místního. Tento týden v úterý jsem jela do Kampaly, přišla na ministerstvo a za 10 minut jsem měla pas zpátky i s vízy na tři měsíce a pan úředník po mně nechtěl ani korunu, že prý můžu poděkovat svému kolegovi.

Dovolím si zmínit staré přísloví: „Líná huba, holé neštěstí.“  Aneb, pokud se nezeptáš, nic se nedozvíš…

Tento týden se většina mých spolužáků vrací domů z cest, tak tímto je všechny zdravím a doufám, že vrátí/vrátili v pořádku.

Svatby po Ugandsku v Bulletinu Arcidiecézní charity Praha

http://praha.charita.cz/res/data/012/001490.pdf

Hořkosladká Uganda

          Kromě svateb a dalších slavností, kterých si Uganďané během roku užijí nespočet, se občas projeví i špatné stránky života tady. Jednou z nich je i Malárie. Tato nemoc, kterou způsobuje bodnutí od komára rodu Anopheles, krouží kolem ugandských obydlí a číhá na svou oběť velice často. Bohužel, převážně malé děti nejsou dostatečně odolné a mnohdy této nemoci podlehnou. Hlavně kvůli tomu, že jejich rodiče nemají dostatek peněz na to, převézt je do nemocnice, anebo jim alespoň zaplatit potřebné léky.
          S touto nemocí mám své zkušenosti i já. Objevila se u mě docela nečekaně. Bylo to před měsícem v době, kdy jsem měla hlavu plnou všelijakých myšlenek na práci do školy a na svou praxi tady a moc jsem neodpočívala. Začalo to večer bolestmi zad, o kterých jsem si myslela, že jsou jen chvilkové. Avšak v noci se můj stav začal měnit, takže při každém nádechu jsem měla velké bolesti na hrudníku a na zádech. Kromě toho jsem ještě měla velkou horečku a zimnici, takže jsem si myslela, že mám zápal plic nebo tak něco, tudíž jsem si dala studený obklad a snažila se usnout. Ráno, když jsem šla na snídani, mi bylo ještě hůř a k tomu jsem byla strašně slabá a unavená, což u mě vážně nebývá zvykem. Když mě viděli fatheři, tak se rozhodli, že musím do nemocnice. Kolegové z Caritas vzali auto a vezli mě do nejlepší nemocnice tady v okolí do vesnice Angal, což bylo asi tak 20 km od Nebbi. V nemocnici jsem nejdřív sepsala se sestrou, jaké mám problémy, změřila mi tlak a teplotu, a potom jsem šla na prohlídku k doktorovi. Ten mi řekl, že je to pravděpodobně podle příznaků malárie a poslal mě na krevní testy. Ty probíhaly tak, že mi vzali krev z prstu, kterou káply do malinkého plastového testeru, a čekalo se, zda se objeví nějaká čárka či ne. Moje výsledky byly nejasné. Avšak doktor rozhodl, že jelikož jsem z Evropy, tudíž z oblasti ve které se malárie nevyskytuje, navíc s pocity na zvracení, že nemůže riskovat, poslat mě domů jen s nějakými léky, když ví, že u bělochů může být průběh nemoci velice těžký. Když mi následně sdělil, že budu pár dní v nemocnici, docela jsem se vyděsila. Přece jen, nemocnice v Africe, jak to asi může vypadat, navíc jsem byla dvakrát na návštěvě v nemocnici tady v Nebbi a v Gulu a nebyl to zrovna pěkný pohled. Velká místnost plná postelí s lidmi s různými onemocněními, tudíž kdo byl třeba na operaci s nohou, nebyl chráněn před jinými nemocemi.
          Po chvilce čekání, které mi ale přišlo dlouhé jak týden, mě zavedli na pokoj. Měla jsem pokoj v privátním oddělení, tudíž pouze dvě postele na pokoji. Jedna, jak je tady v Ugandě zvykem, pro člověka, který pečuje o nemocného, tedy převážně někdo z příbuzenstva nebo kamarádů. A druhá pro mě. Navíc jsem dostala klíče od druhého pokoje, kde jsem měla sprchu a splachovací záchod. Což mě velmi příjemně překvapilo. Každopádně jsem byla unavená a zralá akorát tak do postele. Později přišla sestra s kanylou a kapačkou. Měla s sebou obří jehlu, kterou mi zapíchla do hřbetu ruky, takže to dost bolelo a pak mi k ní připevnila hadičku od kapačky s glukózou a chininem, který se tu ještě stále používá k léčbě malárie. Během dvou dnů jsem měla tři takové kapačky z toho jednu asi po dobu 3-4 hodin.

            Sestry mě chodili kontrolovat několikrát denně, kvůli měření tlaku, teploty a medikaci. V životě jsem se tak nepotila jako tenkrát, kolikrát jsem si připadala, jako bych stála na dešti. Ale po těchto dvou dnech, když jsem dobrala poslední dávku, jsem si připadala zdravá, tudíž jsem se nechala propustit do domácí léčby. V sobotu odpoledne jsem tedy přijela zpátky do Nebbi s tím, že jsem dostala chinin v tabletách. A myslela jsem si, že jsem v pohodě.
           Po večeři se můj stav ale začal zhoršovat. Měla jsem horečku, cítila jsem se opět malátná a unavená. Navíc jsem měla pocity na zvracení. Šla jsem si lehnout a čekala do desíti, kdy jsem si brala další léky. Jenže o několik hodin později jsem už běhala z postele na záchod a zpátky, a to nejen kvůli zvracení, které bylo snad jedno z nejbolestivějších v mém životě. Měla jsem vysokou horečku, zimnici a zalehlé uši. Takhle jsem přežívala až do poledne, kdy jsem střídavě spala a chodila na záchod. Venku bylo kolem 25-30 stupňů, ale já ležela v posteli v kalhotách, tričku, mikině, pod peřinou a stejně mi byla zima. Po obědě jsem poprosila naší kuchařku, aby mi pomohla se sbalit, zavolala jsem charitního řidiče a poprosila ho, zda by mně nevzal zpátky do nemocnice. Naše kuchařka mi slíbila, že tam bude celou dobu se mnou a bude se o mě starat.
            V nemocnici mi řekli, že to není malárie, ale špatná snášenlivost chininu, tudíž mi chinin změnili na jiné antimalarikum coarten, který není tak silný a nemá tolik vedlejších účinků. A také mi řekli, že tam zůstanu do konce dalšího týdne, protože si musí být jistí, že jsem v pořádku. Tudíž jsem opět dostala pokoj na stejném oddělení. Po dvou dnech se mi udělalo dobře, navíc tomu přispívaly i časté návštěvy kolegů a přátel, a samozřejmě péče naší kuchařky, která mi se vším moc pomáhala.
Týden od začátku malárie, jsem byla zpátky v Nebbi a tentokrát opravdu v pořádku. A s nadějí, že se mi malárie snad už až do konce pobytu tady vyhne.

            Další strastí života v Ugandě je HIV/AIDS. Touto zákeřnou nemocí v Ugandě trpí vysoké procento populace. Avšak Uganda byla jednou z prvních zemí, ve které se podařilo toto procento rapidně snížit, také díky osvětě a vládnímu programu, který zahrnuje testování zdarma a také poskytnutí základních léků bezplatně pro ty, co již touto nemocí trpí.
             Když jsem byla v nemocnici v Angalu, zúčastnila jsem se také tohoto testování. Chtěla jsem na vlastní kůži zjistit, jaké to je. A jak to tady v Ugandě probíhá.
            Prvním krokem je counselling, tedy jakoby školení o tom, jak se virus HIV přenáší, jak se chránit. Jaké chování je vhodné a jaké je rizikové. Bylo nás tam kolem 37. Někteří přišli v páru, což prý je pro testování lepší, někteří byli sami. Pak jsme vyplnili nějaké základní údaje do knihy a bylo nám přiřazeno číslo, pod kterým jsme se později dozvěděli výsledky. Následně jsme se všichni odebrali do laboratoře, kde nám jako na běžícím páse během několika vteřin odebrali krev, kterou pak vložili do zkumavky s naším číslem. Já jsem šla jako poslední a docela jsem se vyděsila, když jsem si všimla, že ve zkumavce s mým číslem je už krev někoho jiného. Takže jsem je požádala o změnu čísla.
             Dalším krokem, během doby kdy jsme čekali na výsledky, bylo školení o tom, co dělat, když budou výsledky pozitivní. Je prý důležité si to hlavně přiznat a začít se podrobovat léčbě. Ačkoliv díky ugandské vládě jsou základní léky dostupné zdarma, stejně lidé nemocní virem HIV potřebují další doplňující léky, aby mohli žít delší kvalitnější život, avšak tyto doplňující léky už nejsou zdarma a mnoho lidí si je nemůže dovolit. Což je také jedním z důvodů, proč je střední délka života v Ugandě kolem 45-50 let a ne více. Dalším důvodem je také to, že mnoho Uganďanů se bojí na testy jít, protože vědomí jejich případné pozitivity by pro ně znamenalo smrt, kterou si raději nepřipouští. Mimo to, v Ugandě je ještě stále problémem stigmatizace lidí HIV pozitivních, ačkoliv například v televizi se objevuje několik spotů, jejichž cílem je informovat obyvatelstvo o tom, jak se HIV/AIDS přenáší. Jelikož mnoho lidí se pozitivních osob straní z obavy, že by je tito lidé nakazili pouhým podáním ruky.
              Toto školení trvalo asi kolem hodinky a poté jsme po jednom chodili do místnosti, kde školení proběhlo, a byly nám sděleny výsledky. Ta hodina pro mě byla nekonečná, protože i když člověk tuší, že je patrně v pořádku, stejně dokud nemá výsledky, je nervózní z té, i když malé, pravděpodobnosti. Já šla jako první, ale moje výsledky byly až na druhé straně, tudíž jsem si všimla, že z 37 lidí, co nás na testování bylo, tak asi 3-4 byly pozitivní, jelikož jejich výsledky byly napsány červenou barvou. I tak je to ale docela dost vysoké číslo.
              Tak jako každá mince má dvě strany, i život Uganďanů má občas hořkosladkou příchuť.

Víkend v Rhino Campu a Velikonoce v Gulu

Týden před Velikonoci jsem se konečně dočkala a vyrazila na slíbený víkend do Rhino Campu, což je malinké městečko asi 100 km od Nebbi. Je zde mnohem větší vedro a také mnohem víc komárů, protože nedaleko je řeka Nil. V pátek se toho moc nedělo, protože jsme přijeli docela pozdě za tmy. Ale v sobotu jsem měla domluvený rozhovor s jednou holčinou, která si toho v životě docela dost prožila a pořád má sílu k tomu, aby začínala odznovu. Takže jsem hned po snídani vyrazila s ní a ještě jedním klučinou, který ve farnosti pomáhá. Vyšli jsme si k Nilu a cestou jsme probírali všechno možné od plánů do budoucna až po problémy dnešní společnosti atd..Příroda ve Rhino Campu je moc pěkná, hlavně okolo Nilu je vše zelené. Udělala jsem si zase pár fotek s dětmi, které jsme potkala. Také jsme navštívili jednoho sociálního pracovníka, který tu pracuje s komunitami a kromě toho zpracovává rákos do podoby rohožek, na kterých tu ženy nejčastěji sedí při nejrůznějsích domácích pracech. Viděla jsem místa, kde rákos roste a dozvěděla jsem se i něco o tom, jak se z něj rohože vyrábějí a že po půl roce se musí vyměnit, protože nemají delší životnost. Byl to moc pěkný den, který byl završen večerním sledováním filmů o dětských vojácích z různých zemí jako Libye nebo Kongo. V neděli jsme celý den strávili sledováním dalších filmů tentokrát o genocidě ve Rwandě, zvláště jeden film z této série pro mě byl nový, protože ukazoval úplně nový pohled na tuto událost, než jak ji líčí Shake hands with devil a Hotel Rwanda. Ale název si bohužel nepamatuju.. Tyto ne moc veselé filmy vystřídaly nigerijské telenovely, což byla naopak sranda hlavně tím jejich zpracování, všechno bylo tak strašně moc předvídatelné..ale tak tady v Ugandě sledují telenovely i chlapi, a všichni si to spíše užívají..:-D Někdy ti herci a zvláště pak herečky byli až moc afektovaní. V pondělí jsme vyrazili na cestu zpátky do Nebbi, ale vzali jsme to přes Aruu, což je větší město než Nebbi, takže se tu dá sehnat v podstatě všechno. My jsme jen navštívili místní Caritas, farnost, zašli na oběd a opustili město.
V Nebbi jsem se moc dlouho neohřála, protože od středy odpoledne jsme měli v Caritas volno, takže ve čtvrtek brzo ráno jsme vyrazila na další slíbenou návštěvu a tentokrát s kolegyní z Caritas do Gulu. Jely jsme autobusem Gaagaa, což jedna z firem, jež provozuje dálkové autobusové spoje z Kampaly do Arua či Paidhy a zpět. S tímto busem jsme dojely do 125 km vzdálené Karumy, což je městečko kousek od národního parku Murchinson falls a také kousek od mostu, kde je nádherný pohled na rozbouřenou řeku. Velké tmavězelené opice si tu pochodují kolem silnice a jí odpadky. Sem tam člověk může zahlédnout malinké opičky nebo antilopy. V Karumě jsme čekaly asi dvě hodiny na taxík v lugandštině matatu. Je to něco mezi autobusem a autem, takže spíše taková menší dodávka asi pro 8 lidí, ale řidič neodjíždí dřív než je v autě více jak deset lidí namačkaných fakt těsně na sebe. S kamarádkou jsme nasedly, zaplatily a čekaly než moje kolegyně se svou dcerkou nastoupí. Jenže ona nám na poslední chvíli řekla, že jedeme jiným taxíkem, protože její sestřenice má s matatu špatnou zkušenost. Chtěly jsme tedy vystoupit, ale řidič zabouchl dveře a my jely do Gulu bez mé kolegyně, která naštěstí jela chvíli za námi. Když jsme v Gulu vystoupily, chtěla jsem po řídiči svých deset tisíc (asi 80Kč) zpátky, tak jsem se s ním dohadovala, vzala jsem si i číslo spz, ale on se mi jen vysmál, že stejně ho nikdy nedostanou. Takže peníze byly fuč i s řidičem, ale tak aspoň pro příště vím, kam nemám sedat....Jakmile jsme se všichni sešly, jely jsme společně na nádraží v Gulu, kde bydlí sestřenice mojí kolegyně a kde také bylo mé působiště po dobu, co jsem byla v Gulu.
Nádraží v Gulu je velká zeleno oranžová budova, která ale nefunguje, takže spíše slouží jako torzo časů války a doby působení Armády Božího odporu v Severní Ugandě, obzvláště v Gulu a okolí. Na kolejích kousek od budovy stojí osamělý vagon a všechno tak nějak působí strašidelně. Já bydlela v podkrovním bytě v prvním patře, který byl opravdu pěkný. S velkým obývákem a třemi pokoji. Včetně koupelny a splachovacího záchodu, který prý v Gulu nemá každý. Celý den jsme strávili v domě, až večer jsme vyrazili na něco dobrého do města. Pátek byl ve znamená nákupů a návštěvy kadeřnického salonu, kde si moje kolegyně nechala udělat nové vlasy, protože její přírodní se jí už nelíbily. Já mezitím pobíhala po městě a sháněla ingredience, jelikož jsem se rozhodla, že bych mohla uvařit špagety se zeleninovou omáčkou a pravým evropským kečupem Heinz :-D. Také jsem se byla podívat na trh, ale jelikož pršelo, tak to nebyl takový zážitek jako kdyby bylo pěkně a všechny obchůdky byly otevřené. V sobotu ráno jsem začala se svým "vařením". Připravila jsem zeleninový krém z avokáda, rajčat, cibule a česneku, kterým jsme potírali topinky. Bylo to moc dobré i přesto, že jsem avokádo nikdy předtím nejedla :-D. Pak jsem začala připravovat oběd. V hrnci, které tu mimochodem mají moc dobré, takže se v nich nic nepřípálí, jsem rozpálila olej, přidala rajčata, papriky, mrkev, lilek, česnek a pak kečup. Vznikla z toho moc dobrá omáčka a jedli jsme ji se špagetami, takže konečně trošku změna oproti těm fazolím atd..Vaří se tu na uhlících, které se rozpálí ve speciálních nádobách a pak se přidávájí další a vaří se venku nebo uvnitř to záleží na každém. Ale já vařila venku. Večer jsme vyrazili na diskotéku, která byla v evropském stylu, protože tu je hodně neziskovek a dalších organizací, tudíž i hodně cizinců, hlavně Italů, Francouzů a Američanů.
V neděli jsme měli takový volnější den, ale stejně jsme nemohli spát dlouho, jelikož dcerka mojí kolegyně měla malárii, takže nás každé ráno přesně v sedm probudila svým křikem a dál se pak spát už nedalo. Odpoledne jsme opět vyrazily na nějaké nákupy, tentorkrát byla tržnice plná, takže jsem chodila mezi regály se všemi druhy zeleniny a ovoce. Bylo to super. Večer jsem se pak sešla s dobrovolnicí z ČR, se kterou jsme pokecali a zašli na něco dobrého k pití v hotelu, ze kterého byl nádherný výhled na celé noční Gulu.
V pondělí jsem ještě jednou připravila krém z avokáda a potom jsme vyrazily s kamarádkou na benzínovou pumpu odkud jsme čekaly na nějaký taxík nebo autobus. Nakonec jsme vyrazily opět s matatu, ale tentokrát nás bez problémů a bezpečně dopravilo do Karumy odkud jsme se po chvíli autobusem dostaly zpět do Nebbi. Takže víkend v Gulu byl také moc vydařený.
Časem sem hodím nějaké fotky.

Masová svatba aneb radovánky po ugandsku

Tak je za mnou dalších pár týdnů, které opět utekly jako voda. Jak říkám svým kolegům a kamarádům tady, občas by si i ten můj čas, který zde trávím, mohl vzít dovolenou a pracovat v africkém stylu, tedy bez zbytečného běhu, pouze v klidné pohodové chůzi. Protože občas mám pocit, že můj čas tady trénuje na maraton a sprintuje čím dál tím rychleji..

Ale, abych vám přiblížila, co jsem poslední dva týdny dělala.. V pátek a v sobotu 15. a 16.března jsem byla v terénu, tentokrát navštívit další projekt, na kterém se podílí Caritas Nebbi. Jednalo se o projekt s názvem OVC (Orphans and vulnerable children), tedy cílovou skupinou jsou sirotci a ohrožené děti. Je to program vládní, konkrétně ministerstva pro gender,  práci a sociální rozvoj. A v rámci tohoto projektu jsme distribuovali školní uniformy a školní pomůcky, jako sešity a propisky, právě sirotkům z různých škol asi na 6 místech relativně daleko od Nebbi. Byly to dva náročné dny, ale poznala jsem nové lidi, nová místa, nový jazyk, který je zase úplně odlišný od jazyka Alur, kterým se mluví v Nebbi a v okolí. Také jsem si vyzkoušela jíst rukama, tentokrát v restauraci v jednom malém městě, a jedla jsem nějakou přílohu, myslím, že to bylo z kassavy a k tomu sušenou rybu s omáčkou. Zajímavé, trochu slané, ale měla jsem hlad.  

Z této hromady jsme vybírali ty pravé uniformy :-D

Následující týden jsem pracovala na profilech nově registrovaných dětí, které jsem též částečně překládala do češtiny, ale ještě s tím nejsem hotová, protože je toho poměrně dost. Kromě toho jsme se také připravovali na návštěvu koordinátorky projektu Adopce na dálku z UCDT v Kampale a také na návštěvu mé kamarádky a pracovnice Charity Kláry. Ve čtvrtek jsme s koordinátorkou Adopce vyrazili distribuovat školní uniformy do Paidhy pro dívčí a chlapeckou školu, kde jsou právě některé děti z našeho programu. V pátek jsem se zúčastnila meetingu zaměstnanců Caritas Nebbi, takže jsem se dozvěděla, co je nového v jednotlivých projektech a plánovali jsme aktivity na další dva týdny. Večer jsme šli s Klárou a dalšími přáteli tancovat do Matonge, což je místní diskotéka, takže jsme se dobře odreagovali a byla sranda.

Oběd ve škole, většinou kassava, kořen chutnající trochu jako přezrálý hrách (ale čerstvé je to dobré) a k tomu tu dětí jedí fazole

V sobotu se konala již zmíněná masová svatba, která mně ale moc nenadchla, takže jsem se přesunula do Caritas, kde se zabíjela koza a připravoval se oběd pro kolegy z práce.Celý den jsem si hrála s malou holčičkou mé kolegyně. Její holčička je totiž jedna z mála malých dětí tady, která nebrečela, když jsem si ji vzala do náruče. A opět jsem jedla rukama,  tentokrát rýži a zelí, což už taková sranda nebyla, protože se to fakt špatně jí, hlavně zrníčka rýže mi padali z rukou, takže jsem asi vypadala docela komicky :-D. Moje zklamání z masové svatby bylo zažehnáno v neděli, kdy se konala „rodinná“ oslava v domě rodiny našeho charitního řidiče, který se právě v sobotu ženil, stejně jako jeho bratr. Takže jsem viděla společné krájení dortu, vzájemné „krmení“ novomanželů a předávali jsem též dary. A opět jsem jedla rukama, už to pro mně ani nebylo překvapení, protože na oslavách a v terénu je to prostě nedílná součást. Ale aspoň jsem si připadala tak trochu jako africká holka :-D. Navíc pár hodin předtím jsem si nechala na své hlavě uplést rasta copánky, takže s opálením a místní bižuterií, opravdu vypadám skoro jako místní :-D..Co se těch copánků týče, tak nápad jsem dostala ráno, pak jsem s kamarádkou oběhla pár „salonů“ (budka, kde se sedí na zemi na rákosu) a nakonec jsme jeden otevřený našly. Seděla jsem tam 3 hodiny a má vlasy spolu s umělými z chemlonu, zaplétaly 3 ženy. Ale výsledek stál za to. A nebylo to ani drahé.

Holčička naší kolegyně, kterou jsem si zamilovala, strašně krásně se smála, doufám, že si jí ještě užiju:-D

Po návštěvě salonu, skoro jako african girl, až na tu barvu kůže :-D

Ugandská nevěsta

Krájení dortu

V pondělí a úterý tento týden jsem byla na dvou komunitních meetincích v rámci zemědělského projektu a projektu prevence HIV/AIDS. Viděla jsem pár ohrad pro prasata, příbytek pro kozy a také kurník pro slepice, který byl skoro podobný tomu, co má na zahradě moje babička. Také jsem viděla nádhernou krajinu plnou zeleně a hlavně stromů a trošku lesů, protože to je věc, kterou tady na severu postrádám, lesy. Možná je to taky jeden z důvodů, proč je Nebbi jedno z nejteplejších míst v Ugandě. Udělala jsem si hodně fotek s místními dětmi, a s jednou skupinkou jsem si chvíli házela s míčem, což byla docela sranda, protože jeden klučina se snažil vyskočit pro balon jako brankář, když chytá míč, ale nějak se mu to nepovedlo a spadl do pole, naštěstí se mu nic nestalo.

Matooke, neboli speciální druh banánů, který chutná jako brambory a připravuje se buď ve velkých kouscích nebo jako kaše

Děti, které jsem potkala na své cestě v úterý

Konečně zeleň

Včera jsme byli s Amosem předávat školní uniformy v Parombu a jelikož jsem vyjeli pozdě z Nebbi, zpátky jsme se vrátili až v sedm večer, takže poslední tři dny pro mě byly hodně náročné.

Další novinkou u mě je, že se teď pár dnů koupu jen za pomocí lavoru a vody z barelu, protože nám nefunguje voda na sprchování a praní prádla, tudíž opět další příležitost si zkusit, jak asi žijí místní lidé ve svých domečcích..

Tento víkend bych už konečně měla jet s Fr. Charlesem do Rhino Campu poblíž řeky Nil, protože minule jsem byla trochu nemocná, takže jsem návštěvu jeho farnosti nechala na tento víkend. Pokusím se sem dát pak nějaké fotky. Mějte se všichni fajn.

Už pět týdnů v Ugandě

Mám pocit, že to tu strašně rychle utíká a to tempo se mi moc nelíbí, protože nejradši bych tu zůstala déle než "jen" pět měsíců. Mám tu totiž hodně přátel, takže po práci je vždy co dělat a ani o víkendu se nenudím.
Možná by pro vás mohlo být zajímavé, co jsem dělala předchozí dny. Kromě pracovních povinností jsem byla ve středu 8.3. na slavnostním Mezinárodním dnu žen, jež se v Ugandě slaví jako státní svátek. Oslava se konala tady v Nebbi a přijel i ugandský  prezident Museveni spolu se svou ženou. Mimo prezidenta jste tu mohli vidět zástupce snad všech ugandských ministerstev a také různé další významné hosty. Já seděla kousek od prezidenta, respektive naše místa začínala tam, kde končil červený koberec :-D. Byla jsem tam s ředitelem Caritas Nebbi a s jednou kolegyní. Před začátkem se na pódiu vystřídalo několik skupin tanečníků místních tanců. Slavnost začínala promenádou vojsk ugandské armády, policie a vězeňské služby. Poté následovala promenáda škol a organizací, které pomáhají ženám. Pak bylo prezidentem uděleno několik vyznamenání, myslím 75 nebo tak nějak. Následovalo předání stipendií dvěma studentkám místních škol a vše bylo završeno několika proslovy nejen místních zástupců, ale i zástupce OSN, týkající se žen a jejích problémů. Zlatým hřebem pak byl projev prezidenta, který občas použil několik slov z místního jazyka ALUR. Na úplný závěr byla opět promenáda a odjezd prezidenta. V těchto dnech bylo Nebbi nejbezpečnějším městem v Africe :-D, neboť tu několik dní přespávalo obrovské množství vojáků, právě díky přítomnosti prezidenta na slavnosti a to byl také jeden z důvodů, proč nemám žádné fotky, jelikož focení bylo povoleno pouze médiím.

V pátek jsem pak uspořádala posezení, na které jsem pozvala všechny zaměstnance Caritas Nebbi včetně 4 praktikantů, studentů rozvojových studií a sociální práce v Kampale, kteří jsou tu na tříměsíční praxi. Pak jsme se v poloviční skupince přesunuly do prostor místní diskotéky s cílem si zatancovat. Myslím si, že uspořádat něco takového byl hodně dobrý nápad, jelikož jsme se tak mohli všichni trochu lépe poznat i s nově příchozími a užili jsme si hodně srandy.


V sobotu jsme se pak zůčastnila pohřbu, jelikož bratr našeho kolegy zemřel při nehodě jeho  motorky.Uganďané obecně moc dlouho netruchlí. Jedním z důvodů je jejich silná víra v Boha a možná také i  tčetnost těchto nebo podobných událostí.

Tento víkend jsem pozvaná od Fr.Charlese na jeho farnost v městečku Rhino Camp asi 70 km od Nebbi směrem na Sever. A chystám se také na svatbu, kde má svou lásku zpečetit nespočet párů, takže určitě budu mít spoustu fotek :).

Víkend s číslem 3

Po relativně náročném týdnu, kdy tu teplota šplhala ke čtyřiceti stupňům celsia, nezapršelo a já měla kromě jednoho dne, kdy jsem byla na oslavě při příležitosti otevření nového domu pro bratry Františkány v Oface, docela dost práce, následoval oddechový víkend. Naštěstí nebyl celý víkend jen o válení se po posteli, ale díky mé ukecanosti jsem se skamarádila s místní dívkou, která prodává v obchodě, který je hned vedle.
Tato dívka se jmenuje Stela a pro někoho překvapující může být, že ve svých 22 letech (je pouze o rok starší než já) už má dvě děti, z toho nejstarší syn má 7 let a chodí do první třídy, ale tady je to prostě takový standard i když věková hranice pro první dítě se už také pomalu ale jistě zvyšuje. Pátek odpoledne jsem tedy strávila venku před jejím krámkem a bavily jsme se o všem možném. Také jsme se domluvily, že se uvidíme v neděli a něco podnikneme. Sobota pro mě byla ve znamení četby, v kanceláři UCDT (dceřinná společnost Charity Praha v Ugandě) v Kampale jsem si zapůjčila velice čtivou a zábavnou knížku s názvem Uganda society observed od Kevinna O´Connora. Jsou zde velice vtipné pasáže ze života Uganďanů a také jsou zde zmíněny názory na některé věci. Mám v plánu si tuto knížku zakoupit domů a pak případným zájemcům o praxi v Ugandě zapůjčit. Jinak ale tato kniha není nijak směrodatná, aby nedošlo k omylu :D.

A pak nastala konečně neděle a kolem dvanácté ugandského času jsem jela na boda boda do města, kde už na mě čekala Stela. Něco málo jsme nakoupily a pak mě zavedla do svého skromného domečku v místním provedení se slaměnou střechou a hliněnými zdmi, ale byl velice útulný, akorát tak pro jednoho. Měsíčně prý za něj platí 5000 UGX což je v přepočtu na koruny asi nějakých 40 Kč. Její děti bydlí s jejími rodiči v jiném městě, protože Stela musí vydělávat na to, aby se jednak uživila sama a také aby je mohla podporovat při studiích, což zahrnuje především placení školních poplatků. Kolem půl třetí byla hotova s obědem a jelikož jsem trošku akčnější povahy, tak jsem se rozhodla, že budu jíst v africkém stylu, tedy v sedě na podlaze a rukama :). Bylo to velice vtipné, ale je pravda, že tak si člověk mnohem více vychutná jídlo, které bylo skvělé, jelikož jsem po dlouhé době měla opět naše brambory, kterým se tady říká irish potatoes. Po obědě jsme se šly projít a čekalo mě překvapení v podobě návštěvy malého ugandského nahrávacího studia, kde mi pustili pár klipů a cestou zpátky jsem právě aktéra z jednoho klipu potkala. Na závěr dne jsme zašly do hotelu (hotely se v Ugandě využívají také jako lepší hospody, na osvěžení u piva, hraní kulečníku nebo sledování fotbalu). A zde jsem se potkala se zaměstnancem Charity Alfredem. Takže jsem měla o zábavu postaráno, když Stela hrála kulečník... Tento způsob víkendu zdá se mi býti vydařeným :)

Najdete mě?

Ve čtvrtek jsme se sociálním pracovníkem Amosem vyrazili do terénu, tentokrát opět do Paidhy, kde nás čekala kontrola docházky dětí. Nejsilnějším zážitkem dne pro mě bylo, když jsem se přesouvala z jedné školy přes školní hřiště do druhé a za mnou šla velká skupina dětí, které když jsem vytáhla foťák, začaly výskat a skákat, aby také byly v záběru a přitom se mě snažily dotknout, asi aby zjistily, jestli je moje kůže jiná ještě něčím jiným než barvou....

Děti kam se podíváš :)

Nejsem tu sama

Po dnešní noci a ránu jsem se rozhodla představit vám svých pár přátel. Přesně jak mi minulý týden říkal otec Salvatore a Lenka přitakávala, tak tu opravdu nejsem sama, protože sdílím svůj pokoj s dalšími obyvateli konkrétně ze zvířecí a hmyzí říše. Tak tady jsou..

Pan Šváb veliký alias Mr. Cockroach. Tento pán je asi 6 cm dlouhý, 3 cm široký, se středně dlouhými tykadly. Hnědé barvy a odpudivého vzhledu, avšak vzhled není v přátelském vztahu příliš důležitý. Pan Šváb se pohybuje hlavně v noci, kdy mi škrábe na dveře koupelny.  Je hlasitý a když ho chci zkontrolovat uteče, proto jsou tato fota unikátní. Navíc dnes ráno jeden pan Šváb musel zahynout mou rukou, neboť mi okupoval sprchu a to se nedělá. Kamarádi by se měli ve sprše vystřídat.

 Další koho vám chci představit, je Pan Lítající Myš neboli Netopýr, vlastním jménem Mr.Bat. Tento muž se pohybuje většinou potichu, neboť převážně létá. Má příbuzné i v ČR. Přes den většinou spí, takže se s ním také potkávám jen někdy. Zrovna včera večer bděl nad mým klidným spánkem zavěšen na mé moskytiéře, což mě samozřejmě vzbudilo, ale snaha se mu musí nechat :-D. Pan Netopýr je v Ugandě asi 6-8 cm velký.

Jeho kamarádi se mnou sdíleli předchozí pokoj a musím na ně prásknout, že moc neuklízejí, neboť okolí pod jejich obydlím (bydlí nad oknem) bylo celé zaneřáděné. A asi pořádali nějaké divoké bitvy, protože dělali velký hluk. Tedy pokud budete mít za spolubydlící netopýry, radši vraťte majiteli klíče od bytu a ukončete smlouvu, protože se moc nevyspíte :-D.

A poslední můj věrný přítel, kterého mám ovšem ráda,protože je neskutečně roztomilý a to myslím teď vážně, je pan Gekon alias Mr. Lizard (ještěrka). Tento pán je roztomilý díky jeho přísavkám na koncích prstů, které mu usnadňují pohyb po zdi. A také je nesmírně užitečný, protože pojídá komáry a jiný hmyz. Je šedé barvy s velkýma očima a měří asi tak 10-13 cm.

A nesmím zapomenout na všudy přítomnou rodinku komárů, tedy Mosquitoes family. Bohužel, není čas seznámit se se všemi, ale na vlastní kůži zde pociťuje jaké to je, když mají hlad :-D. Naštěstí alespoň večer můžu klidně spát, neboť má nádherně trávově zelená moskytiéra je dobrou bariérou před touto nenasytnou rodinou, která je horší než rodina Drákulovic, se kterou se možná potká moje spolužačka Monča, která je na praxi v Rumunsku...

Před pár dny jsem ještě potkala slečnu nebo bych spíš měla říct paní vdovu Kudlanku,která utíkala z Alcatrazu nebo podobného zařízení a asi to brala "zkratkou" přes Ugandu. Je hledaná proto, že ukousla hlavu svému manželovi teprve pár minut po svatbě....
 A z toho plyne, že byste se, pánové, raději neměli ženit a když už, tak určitě né s kudlankou nábožnou :-D

Víkend v Kampale

Po pracovním týdnu jsem na víkend vyrazila s dobrovolnicí Lenkou do hlavního města Kampaly. Cesta byla hodně únavná, ale bylo dobře, že jsme vyrazily brzo ráno, protože přes den je větší vedro. Užívala jsem si různorodého jídla, jako například křupavých máslových croissanů a cappucina v belgické kavárně, těstovin v italské restauraci a zvláštního kořeněného jídla v restauraci indické. Dostavil se i umělecký zážitek v podobě návštěvy kavárny, restaurace, galerie a fair trade obchodu MischMasch, kde mají nádherné barevné obrazy od místních lidí a originálně pomalované stoly, každý jiným stylem, obrazem i barvami. Vše v ideálním prostředí zeleně a dokonce tam byly i sedačky, teda spíše velké gauče na ležení. Fakt dobré místo na to, aby člověk totálně vypnul a užíval si klidu a pohody. Také jsem si nakoupila pár knížek, které bych v ČR nesehnala a tady se dají koupit za slušnou cenu. A konečně zlatý hřeb víkendu. Diskotéka. Bylo to super, hráli známé hity a tancovaly jsme s holkama až do rána. Prostě dobře odrelaxovaný víkend, jak má být:). Další cestu do Kampaly si ještě neplánuji, ale dřív jak za tři týdny si myslím, že nepojedu, jednak je to docela drahé a za druhé už bych měla začít nějak rozmýšlet svou absolventku, ročníkovou práci nebo bakalářku..Někdy se musí začít...