Víkend v Kampale

Po pracovním týdnu jsem na víkend vyrazila s dobrovolnicí Lenkou do hlavního města Kampaly. Cesta byla hodně únavná, ale bylo dobře, že jsme vyrazily brzo ráno, protože přes den je větší vedro. Užívala jsem si různorodého jídla, jako například křupavých máslových croissanů a cappucina v belgické kavárně, těstovin v italské restauraci a zvláštního kořeněného jídla v restauraci indické. Dostavil se i umělecký zážitek v podobě návštěvy kavárny, restaurace, galerie a fair trade obchodu MischMasch, kde mají nádherné barevné obrazy od místních lidí a originálně pomalované stoly, každý jiným stylem, obrazem i barvami. Vše v ideálním prostředí zeleně a dokonce tam byly i sedačky, teda spíše velké gauče na ležení. Fakt dobré místo na to, aby člověk totálně vypnul a užíval si klidu a pohody. Také jsem si nakoupila pár knížek, které bych v ČR nesehnala a tady se dají koupit za slušnou cenu. A konečně zlatý hřeb víkendu. Diskotéka. Bylo to super, hráli známé hity a tancovaly jsme s holkama až do rána. Prostě dobře odrelaxovaný víkend, jak má být:). Další cestu do Kampaly si ještě neplánuji, ale dřív jak za tři týdny si myslím, že nepojedu, jednak je to docela drahé a za druhé už bych měla začít nějak rozmýšlet svou absolventku, ročníkovou práci nebo bakalářku..Někdy se musí začít...

První pracovní dny

Od pondělí mi začala má praxe a dobrovolná služba v jednom, takže se teď zaučuju se všemi databázemi a ostatními věcmi, které jsou potřeba. Doufám, že vše zvládnu bez větších problémů. Nejvíc se těším na terénní sociální práci v rodinách zapojených v projektu Adopce na dálku.
Včera jsem s místním sociálním pracovníkem byla právě v jedné rodině, a také jsme byli navštívit místní školu. Byla to pro mě nová zkušenost a velmi zajímavá, tudíž doufám, že bude více dalších podobných výprav do terénu.
Moc hezky se tu o mě starají. Každý den máme 3 (2 teplá a jedno studené-snídani). Na oběd a večeři jsou to převážně fazole s matokee nebo rýží, rybou (smaženou nebo dušenou), zelím nebo špenátem a jako dezert ananas.
Od neděle do včerejška nešla celý den elektřina. V kanceláři to nevadí, protože proud se bere z generátoru, ale večer jsme si užili "romantické" večeře při svíčkách a taktéž i sprchování :-D.
Dneska jsem byla opět v terénu, konkrétně v městečku Paidha, kam jsme se sociálním pracovníkem jeli hodinu po velmi prašné kamenité cestě v kopcích. Až na únavnou cestu to bylo super. Udělala jsem si pár fotek místních obydlí i s jejich obyvateli...

Také jsem si vyfotila školu a když děti viděly, že mám foťák, tak se chtěly taky nechat vyfotit.

V městečku jsme si zašli na oběd do restaurace, ale když mi přinesli maso, s díky jsem odmítla, protože k masu v místech, které neznám nemám důvěru a měla jsem tudíž strach ze střevních potíží. Nakonec jsem tedy jedla jen suchou rýži...
Zítra možná vyrazíme opět do terénu tentokrát do městečka Paromobo, též vzdáleného od Nebbi hodinu cesty na motorce. Tak se sem pokusím dát nějaké nové fotky.

Konečně v Nebbi

Všechny vás zdravím. Včera kolem sedmé hodiny odpoledne ugandského času jsem v pořádku dojela do Nebbi na Severozápadě Ugandy, kde teď bude mé působiště. Bydlím v budově Caritas Nebbi, kde mám svůj pokojík. Jsou tu moc milí lidé.

http://www.prdp.org.ug/manage/photos/west%20Nile-Nebbi%20District%20Administrative%20boundaries.jpg

http://www.welt-atlas.de/datenbank/karten/karte-2-835.gif

Cesta z Kampaly do Nebbi trvala velkým dálkovým autobusem asi 7 hodin a byla docela náročná kvůli vedru, ale zase jsem mohla vidět postupně se měnící krajinu Jihu a Severu Ugandy. Zde na Severu bývá období sucha, které trvá asi tři měsíce a po celou dobu nezaprší. Místní zakládají ohně, někdy kontrolované jindy ne (šíří se zvolna do okolí, dokud se sami neuhasí), aby se zbavili suché trávy.
V noci jsem zažila svou první africkou bouřku, která byla doprovázená silným větrem, takže byla docela strašidelná, ale rychle zase skončila, takže jsem mohla v klidu spát, tedy pokud nepočítám škrábání a lezení švábů všude možně po pokoji, ranní kokrhání kohouta a štěkání psů, usnout se dalo, ale musela jsem si dát vatu do uší.
Dneska ráno pršelo, tudíž je tu teď krásně pročištěný vzduch a příjemné teplo, nikoliv vedro. A jelikož je víkend, tak se bude odpočívat a po obědě se s Lenkou vydáme na prohlídku Nebbi.

Pozdrav z Ugandy

Všechny vás moc zdravím. Cesta z domu byla hodně náročná, nejen tím, že jsem se skoro nevyspala, ale hlavně stresem, aby vše klaplo a já bezpečně doletěla do Ugandy.
Moje cesta začala v úterý, kdy jsem v devět hodin opouštěla rodnou vesnici Stražisko, z Olomouce jsem odjížděla ve tři hodiny odpoledne, ale předtím jsem ještě zašla na oběd s taťkou a kamarádkou Eliškou, kterou tímto také zdravím a která se mnou ještě běhala po obchodech a pomáhala mi sehnat poslední věci před odjezdem. Stejně jsem pár věcí zapomněla.
Z Olomouce jsem pokračovala do Břeclavi, kde jsem si dvě hodinky počkala na vlak směr Wien Westbahnhof, a odtamtud jsem ve třičtvrtě na deset odjížděla směr Salzburg, kde jsem si myslela, že bude otevřen nějaký obchod nebo restaurace a že ten čas uběhne rychle. Bohužel, nádraží v Salzburgu je v přestavbě, tudíž čekání neutíkalo, spíš se vleklo, ale aspoň jsem si mohla oprášit svou němčinu, když jsem se dala do řeči s jedním pánem bez domova, se kterým jsem se také podělila o svůj chleba s řízkem. Díky mami, byl dobrý :). Ze Salzburgu mi vlak směr Mnichov odjížděl o půl páté a ve čtvrt na sedm jsem byla v Mnichově. Na nádraží jsem oslovila jednu slečnu, která mi pomohla koupit lístek a řekla mi, jak se dostanu na letiště. Cesta trvala 45 minut S-Bahnem (něco jako příměstský vlak). Na letišti to byl jeden velký chaos, velká hala s množstvím odbavovacích ploch a nemohla jsem se zorientovat. Oslovila jsem sice asi tak 4 lidi, ale ani jeden mi nebyl schopen říct, kam mám jít. Nakonec jsem našla jednoho milého pána, který naštěstí letěl taky do Istanbulu a který mě celým tím procesem odbavování, kontroly příručního zavazadla a kontroly pasu, provedl. Po odbavení (odevzdání krosny, zvážení, vytisknutí letenky s palubním lístkem a výběrem místa), kontrole batohu, kdy jsem musela dát svůj notebook, bundu, mikinu a batoh do speciální plastové nádoby, jsem si počkala ještě tři hodiny, než letělo letadlo, protože mělo zpoždění a já byla dobavena hodně dopředu. Po čekání mi zkontrolovali letenku a nechali mi palubní lístek, pak jsem nasedla s ostatními pasažéry do autobusu a ten nás odvezl k letadlu. Letěli jsme boingem 737 a měla jsem místo u okna až za křídlem, tudíž jsem měla moc pěkný výhled na ty přibližující se a oddalující vesnice, města a taky moře. Bylo to nádherné, lepší než google maps :-D.
Po přistání jsem se v Istanbulu rozloučila s mým průvodcem letištěm Mnichov a potkala jsem se holkama, co jely do Indie-Marťou, Evkou, Klárkou a Ajkou, takže tento plán byl také splněn :). Pak už jsem šla na kontrolu příručního zavazadla, nastoupila do autobusu a letěla do Entebbe v Ugandě.
Sem jsem přijela asi ve dvě ráno a musela jsem si ještě vyřídit vízum na tři měsíce, takže jsem vyplnila žádost, zaplatila 50 dolarů a bylo to. Pak jsem si vyzvedla svou krosnu a šla najít řidiče UCDT.
Spát jsem šla ve čtyři a vstávala jsem před chvílí asi v jedenáct ugandského času, což je od našeho +2 hodiny.Dneska je v plánu prohlídka města a nákup.
Budu se snažit, co nejdříve ozvat. 

Poslední dny doma..

     Čím víc se blíží můj odjezd, tím více se mi nechce. Momentálně jsem ve fázi, kdy si nadávám, že jsem se do toho vůbec dala, protože přece jen, tohle bude poprvé, co jedu někam daleko od rodiny a přátel na tak dlouhou dobu..Nejdéle jsem byla v zahraničí tři týdny a najednou mám jet na týdnů dvacet..Je to zvláštní, této dnešní ubrečené fázi předcházela nejprve fáze těšení se, kterou vzápětí vystřídala fáze obav a strachu a poté cestovní horečka, kdy jsem měla pocit, že absolutně nic nemůžu stihnout a ani na návrat domů jsem nemyslela. Tohle je už snad za mnou a očekávám fázi přijetí a smíření, která by se měla dostavit někdy během úterka, kdy bych snad už měla sedět v jednom z dílčích vlakových spojů mé cesty na letiště do Mnichova.
     Každopádně vrátit se ve zdraví domů PLÁNUJU. Nejen že s rodinou a se všemi kamarády a kamarádkami budu oslavovat svůj návrat doma nebo nad pěkně vychlazeným půllitrem v zakouřeném prostředí místní hospůdky, ale také jsem si u babičky objednala zelí s knedlíkem a uzeným, tak snad mi jej po návratu udělá. Aspoň se mám na co těšit :).
     Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě, že přece jen ta fáze smutku a loučení k něčemu je, neboť se mi snáze určují mé hodnoty, se kterými do Ugandy odjíždím a které, doufám, přežijí (bez vyškrtnutí, či posunutí v hodnotovém žebříčku výš či níž) konfrontaci s hodnotami místních, až se dostanu do fáze kulturního šoku...
     

Proč zrovna Uganda?

    Asi tak před pěti nebo šesti roky v době, kdy jsem studovala na osmiletém gymnáziu v Konici, jsme měli přednášku jednoho Angličana o Africe a o projektu zaměřeném na prevenci před nákazou virem HIV, na kterém ten muž dělal. Pouštěl nám tehdy působivý dokument o Africe a tehdy jsem si řekla, že by nebylo špatné se něčím takovým zabývat a navštívit Afriku.

    Další popud jsem dostala předloni, kdy jsme měli vytvářet zápočtovou práci, komparaci, založenou na srovnávání. Tehdy jsem se rozhodla pro srovnání tématu ženské a mužské obřízky, a opět jsem chtěla jet do Afriky, kde bych se třeba zabývala výzkumem tohoto mnohdy brutálního zvyku.  

    Ale posledním impulzem pro cestu do Afriky, konkrétně tedy do Ugandy, byl loňský rok, kdy jsme si měli vybrat destinaci, kde chceme absolvovat svou zahraniční praxi, kterou máme v rámci studia 2.ročníku CARITAS-Vyšší odborné školy sociální Olomouc, povinnou. Loni bylo náplní stáže v Ugandě, která je realizovaná ve spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha (Charita Praha), a studenti tedy vyjíždějí jako dobrovolníci Charita Praha a zároveň praktikanti CARITAS-VOŠs Olomouc, mimo jiné učení angličtiny, výtvarné výchovy či informatiky na Technickém institutu sv. Karla Lwangy v Malongwe a Základní škole sv. Jana Nepomuckého v Kitule. 

    Faktem je, že z této náplně práce jsem nebyla zrovna nadšená, a proto jsem zvažovala i jiné možnosti než Ugandu, například Ukrajinu, kde jsem byla loni v létě tři týdny jako dobrovolník prostřednictvím Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO).

    Naštěstí se však pracovní náplň změnila z učení ve školách, na pomoc při realizaci rozvojového projektu Adopce na dálku, což pro mě bylo ideální, neboť nějaké znalosti o tomto projektu jsem měla již ze své dvoutýdenní praxe v prvním ročníku, kterou jsem měla v ACHO, a kde jsem se seznámila s Adopcí na dálku Haiti. Takže jsem se rozhodla, že to risknu a zkusím se přihlásit do výběrového řízení.

    Jak výběrové řízení na praxi v Ugandě probíhalo?

   První kolo bylo v režii naší školy. Měli jsme odeslat životopis a motivační dopis v angličtině, který obsahoval naši praxi, nejlépe s dětmi a také důvody, proč se o stáž v Ugandě ucházíme. Ze zaslaných životopisů byly vybráni dva zástupci školy, tedy já a kamarádka.

    Druhé a třetí kolo už bylo podle Charity Praha. Druhé kolo se skládalo ze dvou částí, nejdříve jsme měly pohovor v češtině s personalistkou Charity Praha a se zástupkyní z Oddělení pro zahraniční spolupráci. Druhá část byla v angličtině. Z tohoto kola vybraly mě, takže přede mnou už bylo jen poslední kolo.
     Poslední část přijímacího řízení na praxi byla složena též ze dvou částí. První z nich byl pohovor s paní psycholožkou a druhou částí byl pohovor s prezidentem Charity Praha.
     Na konci července jsem věděla výsledky a mohla jsem se tudíž začít připravovat na odjezd. Součástí přípravy k odjezdu je kromě očkování proti - žloutence A, B, žluté zimnici, meningokokové meningitidě typu A a C, břišnímu tyfu a nepovinně proti vzteklině (pro jistotu); také několik předodjezdových školení, jazyková příprava v podobě konverzačních hodin angličtiny (hrazené naší školou), vypracování prezentace o Ugandě, která obsahovala geografické údaje, historicko-politický kontext za posledních cca 50 let, zranitelné skupiny a také informace o sociální politice státu včetně sociálního zabezpečení obyvatel. Jako poslední mě čeká přípravný týden, který mi začíná v pondělí a pak už snad budu dostatečně připravená na odjezd... 

Pár základních informací o Ugandě. Pro lepší orientaci..

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ug.html

Uganda je země (asi 3x větší než ČR) ve středovýchodě Afriky. Sousedí na Severu se Súdánem, na Západě s Demokratickou republikou Kongo (dříve Zair), na Jihozápadě s Rwandou, na Jihu s Tanzánií a na Východě s Keňou.

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ug.html

Počet obyvatel je též asi 3x větší než u nás (34 milionů). Hlavním městem je Kampala. Ugandské obyvatelstvo je jedno z nejmladších na světě, protože průměrný věk se zde pohybuje kolem 15 let.